Vážený pane předsedající, vážené kolegyně, vážení kolegové, dovolte mi taky několik slov k této kauze.

Já jako učitel a historik samozřejmě nemohu souhlasit s inkriminovaným výrokem. Mrzí mě, že zazněl, ať už byl vytržen nebo nebyl vytržen z kontextu - to koneckonců nikoho tolik nemusí zajímat - a ještě více mě mrzí to, že věc, která si myslím, že se dá vyřešit jednoduše v několika větách a jasným chlapským postojem, tak se tady kolem ní budeme motat možná ne několik desítek minut, ale obávám se, že to může trvat ještě déle, a budeme to řešit různými body a usneseními.

Já si myslím, že skutečně člověk zejména ve vysoké funkci, než vyřkne nějaký výrok, za nějž je logicky zodpovědný, a to každý dospělý je za své výroky zodpovědný, by měl svá slova vážit. A když se utne, tak by měl s určitou pokorou toto utnutí přiznat. Jak už tady bylo řečeno, všichni jsme schopni se dopustit omylu většího nebo menšího, ale problém je v omylu setrvat. S tím se souhlasit nedá a přestože tady zaznělo exposé pana vicepremiéra opřené i o některé odborníky z oblasti historické vědy, tak bych, a teď v dobrém, aby to nevzal špatně, jako učitel jsem i citlivý na způsob výkladu - jsou totiž takové dva extrémní typy, buďto se tomu říká uspávač hadů, to víte potom, co je tady následkem, to nebyl ten případ, pan vicepremiér to velmi drmolil - a pochybuji, nemáme tady hodinu dějepisu, nechci mezi vás rozdávat anketní papíry, co si kdo pamatuje, ale obávám se, že málokdo máloco, jestli to bude někdo studovat ze stenozáznamu, to nevím, možná ano, ale každopádně si myslím, že postoj, pokud ho pan vicepremiér změnil, a věřím, že po návštěvě tábora Lety ano, tak měl zaznít jasně v několika větách a chlapsky.