Vážený pane předsedající, vážený pane ministře, vážené kolegyně, vážení kolegové,

Česká republika je už jedenáct měsíců ve velmi svízelné situaci a bezmála rok, to je opravdu dlouhá doba a nepřítel covid silný a ještě k tomu mutující. Jak tady bylo správně už několikrát řečeno i mým kolegou Stanislavem Juránkem, základním atributem politika je komunikace a jeho povinností a základní schopností by mělo být už vůči vlasti a lidem komunikovat, hledat a nalézat řešení, a to i v těch nejtěžších situacích. Ne se tvářit, že to nejde. Místo konsenzu jsme často svědky různých přestřelek, které nejméně ze všeho v těžké situaci naši občané potřebují. Oni opravdu od nás nepotřebují slyšet, kdo za co může, kdo co měl dělat dřív, kdo co dělal špatně nebo kdo náhodou dělá co dobře, ale jaká je cesta z toho ven. To je úkol politiků. Pak se nedivte, jak nás mají občané rádi. Já se jim nedivím.

Jedenáct měsíců je národ v bryndě, promiňte mi to slovo, je těžce zkoušen a politici prostě ten svůj zásadní úkol, aby je z tohoto slzavého údolí vyvedli, prostě nerealizovali, nedokázali dokonce ani předvést nějaké to světélko na konci tunelu. Vrcholnou odpovědnost nepochybně nese vláda a musím jasně říct, že jsou nepatřičné výkřiky na opozici, že na nich ulpí vina. Ano, i opoziční politik je politik a nemůže se zříkat své odpovědnosti, ale vrcholnou odpovědnost má vláda i za tuto situaci, a ta na prvním místě má jednat, hledat řešení, vytvářet dohody a prostě být vždycky první na tahu. A uznejte sami, že ne vždycky nebo velmi často tomu tak prostě bohužel nebylo. Posun za těch jedenáct těžkých měsíců nenastal skoro žádný. To je oprávněná kritika. Prostě to není možné jedenáct měsíců být skoro ve stejném stavu, tedy s tímhle rozvolněním, které dopadlo potom zase novou svízelnou situací, to prostě se nedá za to počítat.