Porovnání mezi naším socialismem a tehdejším Západem ukazovalo tristní stav socialismu. I děti komunistických aparátčíků chtěly mít západní džíny a kazeťáky. I nomenklaturní soudruzi toužili po služebních cestách na Západ.

Některé obecně lidské vlastnosti se projevují nezávisle na panujícím režimu. Úspěch mívá mnoho otců, k odpovědnosti za problémy se většinou nikdo nehlásí. Svést problém na někoho jiného je lidské.

Takže čím jsou dnes při vysvětlování vlastních potíží dezinformační weby a fake news, tím byly pro soudruhy za normalizace štvavé vysílače Hlas Ameriky a Svobodná Evropa. Pak však soudruzi v osmdesátých pojem štvavé vysílače znenadání opustili, asi jim nechtěli samy dělat reklamu. Nahradili ho pojmem šeptanda. Ta skutečně existovala! Dodnes je možné si koupit sbírku této ústní lidové slovesnosti, v knižním vydání se jmenuje Černá sanitka. Byly to často i neuvěřitelné bláboly, takový dobový protiproud. Problém byl, jako vždy, v důvěře. Ten, kdo se spolehl na Hlas Ameriky nebo i na agenturu JPP (jedna paní povídala) na tom byl lépe než ten, kdo by věřil Rudému právu nebo Československé televizi.

Socialismus se také stával stále více represivní. Zakázáno bylo kde co, ještě v roce 1988 stihl komunistický pseudoparlament zpřísnit i přestupkový zákon. A represivní byl nejen k odpůrcům, ale papírově i na své funkcionáře.

A zde byl kámen úrazu. Nebylo možné přiznat, že socialismus je omyl jako celek. Nebylo možné ani přiznat, že soudruzi ve vedoucích funkcích jsou neschopní. Nebylo ani možné zodpovědného soudruha potrestat, to by se trestali soudruzi mezi sebou. Ani už nebylo možné tvrdit, že problém není.