Jestliže má být trestní sankce za korupci účinná, je třeba razantně sáhnout zločincům na majetek. Neustále čteme či slýcháme prohlášení různých politiků o tom, že bojují, nebo hodlají bojovat s korupcí, ale když pak můžeme sledovat konkrétní kauzy, které se odhalených a v některých výjimečných případech poté i souzených případů týkají, nestačíme se divit.

Když se poté můžeme seznámit s detaily některých případů, skoro to vypadá tak, že snad řada lidí jde do politiky právě proto, aby se tam mohla lehce obohatit, resp. aby ten jejich podpis něco znamenal a poté v různých odpovědných funkcích i „inkasoval“.

Základní problém je v tom, že řada politiků je dosazována do funkcí, na které nemají takřka žádnou kvalifikaci, oboru, který mají řídit nerozumí a místo toho, aby měli potřebnou odbornost alespoň jejich náměstci, jsou to vlastně politici rovněž. Jestliže si pak i tito náměstci dosazují postupně do funkcí příslušných ředitelů odborů také „svoje lidi“, nerozumí vlastně řízenému oboru, mimo těch nejníže postavených úředníků, takřka nikdo. A to je jedna příčina možného korupčního prostředí. Příkladů je i v našich sdělovacích prostředcích celá řada.

Druhou příčinou záměrného vytváření korupčního prostředí je pak skutečnost, že mateřské politické strany, které nominují politiky do vrcholných funkcí, potřebují na svůj chod stále více a více peněz a buď přímo či nepřímo nutí nominované funkcionáře k jejich získávání, často i pod hrozbou výměny konkrétního ministra nebo jiného funkcionáře, který tyto úplatkářské praktiky dostatečně nechápe, či se do nich nechce sám zapojit a tudíž své mateřské straně, za svoji vysokou nominaci, nic nevrací. I těchto případů je v tisku, rozhlase i v televizi mnoho.