Z makroekonomického pohledu jde o odstoupení od vlastní měnové politiky a přijetí politiky měnové unie – tedy měnových rozhodnutí Evropské centrální banky. Proto pro úspěšný vstup do eurozóny musí odpovědná vláda před samotným rozhodnutím zavést euro posoudit, zda je hospodářství připraveno na „vypnutí“ domácí měnové politiky, ale také pohlédnout na stav eurozóny, tedy klubu, do kterého bychom vstoupili. I tyto otázky je ale třeba posuzovat věcně, bez emocí.

Podívejme se nejprve na první z nich. Čerpat informace můžeme z řady publikací. Pokud prolistujeme nejnovější z nich, zaměřenou přímo na tento problém  - pravidelnou zprávu o připravenosti přijmout euro napsanou ČNB (dnes jistě ne eurooptimistickou institucí) a Ministerstvem financí, zjistíme, že naše země je připravena poměrně dobře. Jsme s to plnit sledovaná kriteria pro přijetí eura (výše deficitu, dluhu, úrokových sazeb a inflace) a naše ekonomika je strukturálně podobná zemím eurozóny. Je s nimi i hluboce provázána, a proto se i obdobně vyvíjí. To jsou faktory důležité pro snížení rizika přijetí měnové politiky eurozóny, na místo rozhodování z pražských Příkopů, sídla ČNB.

Podstatné je, že v minulé dekádě díky inflaci, ale zejména posilování kurzu koruny, došlo ke sblížení cenových hladin u nás a v eurozóně. A největší rozdíl zůstává ve specifických položkách služeb typu vzdělání či zdravotnictví. Ale ty se zvyšují jen pomalu, často v závislosti na politice vlády. Proto ani v případě stabilního kurzu (tedy zastavení jeho posilování) nás v budoucnu nečeká potřeba rychlého růstu cen, který by mohl ekonomiku při přechodu na evropské, tedy často nižší, úroky rozkývat. To spolu s faktem, že naše ekonomika je již dlouho zvyklá na nízké úroky, podobné těm frankfurtským, podtrhuje poměrně nízké riziko přechodu na měnovou politiku ECB.