Dámy a pánové,

investiční pobídky v České republice vznikly v roce 1998 jako nástroj pro nastartování odvětví tehdejšího zpracovatelského průmyslu, který byl po divoké privatizaci rozcupován na kusy. Svou zákonnou podobu získaly v roce 2000 a později dokonce tuto metodu akceptovala i Evropská unie a dá se říct, že se jí i inspirovala. Samozřejmě dobře myšlený nástroj pro podporu a rozvoj českého průmyslu, který měl být používán vždy, kdy mu hrozí krize - my se dneska neustále bavíme o krizi, tak je asi namístě se bavit i o tomto zákoně.

Nicméně ten zákon v té tehdejší době postupně nabyl rozměrů štědré dotace pro zejména zahraniční společnosti, které sem sice převáděly výroby, nicméně s ne až tak úplně vysokou přidanou hodnotou. Některé z nich tuto šanci využily plně a vzniklý byznys funguje dodnes. Ty příklady jistě znáte, nemusím je tady říkat. Jiné tyto podmínky využily a po jejich vyčerpání se s naší ne už pro ně tolik levné země bohužel přemístily jinam. A ty příklady také znáte. Proto v roce 2019 rozhodla tehdejší Sněmovna na návrh vlády Andreje Babiše o tom, že každou investiční pobídku projedná vláda právě s důrazem na přidanou hodnotu.

Poskytování investičních pobídek má řadu výhod a nevýhod. Za mě tedy spíše nevýhod, nicméně nám mnohdy nic jiného nezbývá. Jednou z výhod je přínos nových technologií, a právě na to bychom se měli zaměřovat. Mezi nejčastěji zmiňovanou výhodu pak patří snižování nezaměstnanosti, ale jak jistě víte, s tím teď aktuálně tak zásadní problém nemáme. Někteří ekonomové ovšem tvrdí, že nedochází ke snížení počtu nezaměstnaných, ale že jsou takto přetaženi zaměstnanci jiných firem, takzvaný efekt přelévání. Ta pracovní síla se přelévá právě při příchodu firmy zabývající se výrobou s vyšší přidanou hodnotou. To se děje.