Strach nás varuje, je to zabezpečovací zařízení, které máme zadarmo od přírody. Když se chceme z nebezpečí dostat, je strach to nejhorší. Překřičí v nás totiž dva rádce nejlepší: rozum a dobré srdce.

Ještě před měsícem většina z nás tušila, že se něco děje, jen ti nejzkušenější už věděli... vzpomínám na vánoční přání jednoho z nich: „Přeju všem, ať není válka“. Tehdy mi to připadalo trochu nepatřičné. Dnes se více či méně bojíme všichni, zlo totiž udeřilo moc blízko. První náraz strachu je logický a správný. Musíme se však rychle vzpamatovat a snažit se v klidu a rozumně reagovat. Nejde o náboženský konflikt, stejně jako před druhou světovou válkou nešlo o spor přírodovědců a antropologů, když se našel etnický viník neutěšené ekonomické situace. Nejde ani o boj mezi národy. Jedná se o konflikt, v němž stojí civilizace rozumu, řádu, solidarity a lidskosti proti vyznavačům násilí a chaosu.

Jedna z věcí, které musíme udělat, je pomoc těm nejohroženějším, těm, kteří jsou v nebezpečí života. Jestli na nějakou dobu poskytneme azyl stovkám nebo tisícům lidí, musíme posoudit sami. Nejen naše vláda, ale také regiony a konkrétní města. Utečenci, které přijmeme, se brzy promění v konkrétní lidské bytosti. Nedávná zkušenost s barmskými uprchlíky mluví jasně. V roce 2011 se po dohodě s Ministerstvem vnitra některá města rozhodla přijmout rodiny, které po útěku z Barmy žily již druhou generaci v táborech v Thajsku. Brandýs nad Labem -  Stará Boleslav mezi tyto obce patří. Dvě rodiny neznaly ani slovo česky, neznaly písmo, zkrátka si jen těžko představíme větší odlišnost. Samospráva jim poskytla to nejnutnější: prostý byt, přiměřenou práci, dětem školu. Přijala je také křesťanská komunita, a tak, když nastal problém – dokonce úmrtí v jedné z barmských rodin – nebyli na to sami.