Smrt našich vojáků v Afghánistánu a zármutek jejich rodin jde na vrub politiků a vedení armády. Tři naši vojáci, kteří při výkonu služby položili své životy, byli nepochybně dobří vojáci a děli to, co měli. Ale v Asii, ani nikde jinde mimo náš kontinent naši vojáci být nemají.

Služba v armádě, stejně jako služba v ostatních ozbrojených složkách sebou nese rizika a tím nejvyšším je položení lidského života. To platí samozřejmě i o záchranářích. Záchranáři to mají jasné. Vidí lidi v nouzi v nejvyšší, v ohrožení jejich života a snaží se jim všemožně pomoci včetně rizika nasazení životů. A je lhostejné, jestli ten, kdo potřebuje jejich pomoc se do smrtelného ohrožení dostal přičiněním někoho jiného, nebo svým vlastním. Když položí život záchranář, všichni to vnímají jako obrovskou tragédii. Tragédii, kterou lze z hlediska povahy této práce pochopit.

Smrt kohokoliv z příslušníků ozbrojených složek při výkonu služby je rovněž obrovskou lidskou tragédií jejich rodin a jejich oběť musí být vnímána se vší úctou.

Ale tedy nastupuje hledisko další. A to, zda-li, v tomto případě, naši vojáci měli co dělat v Afghánistánu. A já tvrdím, že neměli.