Městská policie hl.m. Prahy je v katastrofálním stavu, kterou občané oprávněně vnímají jako účelový nástroj šikany a výběru pokut. Problém je koncepční a plně za něj odpovídá vedení městské policie na všech úrovních a samozřejmě i primátor/ka.

Jako člověk s letitou praxí u Policie ČR – od místního oddělení po Policejní prezídium ČR – se velice stydím za to, jak negativní význam slovo „policie“ v Praze aktuálně má, právě kvůli městské policii.

Velmi dobře si pamatuji obsáhlé diskuse, které se vedly před tím, nežli byl zákonem posvěcen vznik obecní/městské policie. Zastánci se dušovali, že jde o skvělou věc, kdy tato policie bude po vzoru četnictva z první republiky fungovat jako pochůzková bezpečnostní složka s místní znalostí. Bylo slibováno, že tito strážníci budou neustále vykonávat pochůzkovou hlídkovou činnost ve svěřeném rajonu, aby byli garancí pro obyčejné obyvatele, že je v daném místě bezpečno a že se mohou vždy na daného strážníka obrátit s prosbou o pomoc a budou vědět, že ten strážník tam prostě bude k dispozici 24 hodin denně. Idea skvělá, ale to bychom nesměli být v České republice.

Nahánět a kasírovat – to je stručné zhodnocení pražské Městské policie. A nemám iluze o tom, že jiná města jsou na tom lépe. Trošičku lepší situace je v menších obcích, které si tuto policii mohou dovolit financovat.

Když si Pražané řeknou „Městská policie“ – co je napadne? Je to pocit bezpečí a vlídný strážník, který se spokojeně rozhlíží po „svém rajonu“, že je všude klid a pořádek, který tam zavedl a průběžně ho udržuje?