Stovky mrtvých spoluobčanů, kteří podlehli – a bohužel ještě podlehnou – epidemii koronaviru, zůstanou v naší kolektivní paměti zachovány jako výstraha před přílišnou sebejistotou lidského společenství. Příliš spoléháme na to, že nás před zlovolnými rozmary přírody ochrání jakási nadosobní síla vybavená výjimečnou schopností. Může se jednat o technologii, inovaci – nejčastěji ale lidé věří, že když jde do tuhého, postará se stát. Od toho si jej koneckonců platíme ze svých daní. Schopnost státu zasáhnout tam, kde se řešení vymyká ze schopností, možností a dovedností jednotlivce, je jednou z klíčových úloh, které mu ukládá společenská smlouva.

Druhá vlna koronaviru ukazuje, jak katastrofálně stát selhal.

Jenže stát nelze považovat za vyšší moc, která je mocí sama o sobě.

Stát, to je společenství výkonných lidí. Úředníků, politiků, orgánů veřejné moci.