Bohužel, české pravicové vlády po roce 2006, a to jak vláda Topolánkova, tak vláda Nečasova, braly doporučení OECD velmi vážně a snažily se podle rad pravicových ekonomů, kteří ovládají tuto světovou organizaci sdružující třicet pět nejvyspělejších zemí světa, upravovat české zákonodárství. Zejména pak to sociální a důchodové.

Přitom již z řady zemí bylo v té době známo, že například tzv. důchodové reformy prováděné podle doporučení OECD či Světové banky, jsou jen byznysem pro finanční sektor, jmenovitě pro finanční instituce zabývající se důchodovým pojištěním - tedy pro penzijní fondy. Každé dva roky, tedy pravidelně, vydává OECD zprávu o tom, jakého pokroku bylo v té které zemi dosaženo, například při řešení penzijní reformy, při prosazování tržních principů, dále v boji proti nezaměstnanosti a například také ve změnách daňového systému. OECD, Světová banka a také MMF, které sdružují převážně neoliberálně orientované ekonomy, se vždy snažily prosazovat například v oblasti daňového systému, snižování tzv. přímých daní a naopak zvyšování daní nepřímých.

To je princip, který byl neoliberály pronášen s akademickou lehkostí, ale ve svých důsledcích vedl ke snižování daňového břemena bohatých a nejbohatších a naopak v důsledku zvyšování především DPH, ke zvyšování daňového zatížení středních vrstev a příjmově nejslabších.

To nejproblematičtější co však představitel OECD Gurría v Praze pronesl, se týkalo odchodu pracujících do důchodu. Po až komických snahách pravicových vlád zvyšovat věk odchodu do důchodu na nerealistickou úroveň, přišlo v dané situaci správné rozhodnutí Sobotkovy vlády, která zastropovala věk odchodu do důchodu 65 lety u mužů i u žen. OECD však mluví o tom, že je potřeba zrušit tuto hranici a navázat věk odchodu do důchodu na prodlužující se délku života českého obyvatelstva.