No, někomu se asi zdálo, že jsem se připomenul – aniž jsem o to vůbec usiloval – nějak příliš. Takže hned následovalo uvádění na pravou míru, pokud jde o mou osobu, jak je tomu v Čechách zvykem. Nebudu polemizovat s těmi, kde to vidím jako zcela zbytečné. Na primitivní, stupidní a lživé bláboly v Reflexu není proč reagovat. Pro příště jej již nebudu kupovat. Polemizovat s ním by znamenalo mu přikládat nějaký význam.

V jedněch novinách si pro změnu vybásnili, že jsem při svém soukromém letu do Londýna předminulý týden zdržel letadlo Ryanairu. No, kdo jiný to dokáže, že? A pak zajímavý článek v Bakalových HN. Vlastně docela pozitivní, až na závěr. A o ten v něm šlo. Jiří Paroubek prý ukončil úspěšnou kariéru ve vysoké politice, protože v březnu 2009 nechal padnout Topolánkovu vládu a na podzim 2009 zrušil mimořádné volby do sněmovny.

Kladu si otázku, proč zrovna Bakalovy HN – a jejich nejbystřejší redaktor – mají tak silný zájem na tom zakrýt realitu let 2009 – 2010. Byl jsem – a nejen já, i má rodina – v té době dlouhé měsíce v českých médiích likvidován, otravován a ničen (i HN přišly tehdy se svou „troškou“ do mlýna). A teď fakta. Topolánkova vláda neměla již dlouhé měsíce před svým pádem potřebnou většinu poslanců ve sněmovně. A nejbližší spolupracovník premiéra Topolánka se pokusil zabránit odvysílání pořadu diskvalifikujícího Topolánkovu vládu pro útok na svobodu slova (snaha zabránit pořadu o exposlanci Wolfovi podporujícím ne jistě nezištně vládu) v programu ČT. Kdo chce, ten si jistě pamatuje, že jsem tehdy veřejně nabídl (po pádu jeho vlády) premiéru Topolánkovi, že jeho vláda může i po vyjádření nedůvěry pokračovat v práci až do ukončení evropského předsednictví. Měl jsem jedinou podmínku, a sice aby skončil ve funkci ministr vnitra Langer a nejvyšší státní zástupkyně Vesecká. M. Topolánek to ale odmítl. Patrně proto, že věděl, že jeho vláda, postrádající většinu ve sněmovně, již nic neprosadí. Prostě, hoši se chtěli zbavit odpovědnosti.

A jak jsem zrušil volby do sněmovny plánované na říjen 2009? Vlastně jsem to nebyl já, ale Ústavní soud, který se přitom zcela neústavně opřel o „ústavní stížnost“ jednoho jediného poslance sněmovny Melčáka. Ten už „obětavě“ a „nezištně“ (jednalo se přitom o poslance zvoleného na kandidátce ČSSD) napomohl vzniku a existenci Topolánkovy vlády, která tak mohla přes dva roky ničit stát svými „reformami“.