O druhém čtení novely zákona o pomoci v hmotné nouzi jsem se setkala s několika dotazy, v čem je tato novela tak zásadní, i názory, že je buď příliš měkká, nebo zase příliš tvrdá. Pojďme si tedy ukázat na konkrétních příkladech, co by v praxi znamenala. Začneme tím, co máme nyní.

Jedna rodina, říkejme jim třeba Novákovi, je zcela odkázána na pomoc státu. Novákovi mají tři děti, nepracují, jsou však práce schopní a pobírají dávky v hmotné nouzi, dávky sociální podpory, což jim měsíčně vynese zhruba 21 500 Kč. V současné době nemusí pracovat, nemusí se účastnit veřejné služby, nemusí platit své pohledávky, neboť dávky, které pobírají od státu, nepodléhají případné exekuci. Nemusí platit zdravotní pojištění, to hradí stát, mají různé úlevy, např. platby v mateřských školách. Nemají žádné povinnosti a mohou svůj volný čas věnovat i nekalým činnostem, krádežím, nebo častým oslavám v pozdních nočních hodinách, do ranních hodin. Nemusí každé ráno vstávat. Dávají svým dětem příklad, že normální je žít z dávek a ne pracovat.

Druhá rodina, říkejme jim třeba Dvořákovi, žije z výdělku obou dospělých rodičů, kteří mají dvě děti. V našem příkladu jsou oba rodiče vyučení a jejich hrubá mzda se pohybuje ve výši 15 a 12 tisíc Kč. Může však být i nižší. A jejich čistý příjem je 25 200 Kč. Tato rodina, resp. tito dospělí, musí každý den pracovat, a s tím pak souvisí každý den to, že musí ráno vstát, a tudíž si musí dobře rozvrhnout svůj volný čas. Není zde prostor pro každodenní oslavy, nekalé činnosti, atd. Musí hradit své pohledávky, neboť mzda podléhá případné exekuci. Rozhodně však jsou rodiče pro své děti dobrým vzorem, ukazují, že normální je pracovat a nést zodpovědnost za svůj život a život celé rodiny. Pro společnost jsou přínosem, neboť přispívají ze své mzdy do sociálního systému a státní rozpočet nezatěžují.