Podobné je to v zahraniční politice. Když proti sobě sedí diplomaté u jednacího stolu, i když se dnes použití síly nepovažuje za běžný nástroj v mezinárodních vtazích, průběh rozhovoru se do jisté míry odehrává na půdorysu, který určuje silnější partner a podstatným parametrem je vojenská síla. Obě strany dobře vědí, jaké trumfy mají v kartách a podle toho mohou licitovat.

Proto se tajné služby pokoušejí dostat k citlivým informacím o jiných státech o jejich vojenské síle, protože taková znalost je něco podobného, jako když se v pokeru kouknete protivníkovi do karet v průběhu licitace. Víte, co máte dělat.

Švýcarsko se v roce 1815 rozhodlo pro neutralitu a Vídeňský kongres ji akceptoval. Neutralita je multilaterální záležitost. Švýcaři přes dvě stě let investují neuvěřitelné prostředky do obrany. Svou neutralitu chápou tak, že musí mít silnější vojenské síly, než má nejsilnější soused. Neutralita je nejdražší způsob zajištění bezpečnosti. Alianční spolupráce vždycky znamená úspory. U nás si mnozí pletou neutralitu s nezodpovědným hazardem s bezpečností státu.

Vzpomínám, jak se u nás objevila v médiích kritika velvyslance Jiřího Grušy v Německu, že prý není dostatečně důrazný při jednáních. Gruša tehdy vzkázal do Prahy: „Řekněte mi, kde kotví čtyři české jaderné ponorky, a já si bouchnu do stolu!“