Tento postoj je však dle mého názoru zcela chybný. ODS by měla toto zcela zbytečné omezení úplně odmítnout. V tomto článku se pokusím vysvětlit proč.

Základem pro porozumění problému je pochopení rozdílu mezi měnově suverénním státem a státem, který je členem eurozóny. Měnově suverénní stát disponuje vlastní měnou, kterou může tisknout, dnes již spíše vyťukávat na klávesnici. Znamená to, že takový stát může utrácet, aniž by vybíral daně nebo si půjčoval. Toto je velice podstatné: měnově suverénní stát může mít schodek třeba 100 mld. Kč a nemusí si nic půjčovat. Rozpočet takového státu nefunguje jako rozpočet firmy či domácnosti! Takový stát peníze zkrátka natiskne a ty poté přibudou v ekonomice. Pozor, to že tyto peníze přibudou v ekonomice, neznamená, že se zvýší inflace, či dokonce dojde k hyperinflaci. Více si k tomuto řekneme v závěru textu. Na druhou stranu stát, který je členem eurozóny, vlastní peníze nevydává. Pokud chce takový stát utrácet, musí danit a má-li schodek rozpočtu, musí si půjčovat.

Jaké má toto rozlišení důsledky? U měnově suverénního státu nehrozí to, že by mohl zkrachovat. Vždy může dostát svým závazkům tím, že „natiskne“ peníze. Dluhopisy takového státu neplní funkci půjčování, ale především funkci odsávání přebytečných rezerv. Toto vysvětluje na reálném případu z historie – Itálie v 90. letech – Warren Mosler ve své knize Sedm smrtelných nevinných podvodů hospodářské politiky (anglicky, str. 94-98). V této knize Mosler popisuje i další funkci, kterou dluhopisy plní: jsou de facto termínovaným vkladem v centrální bance (str. 31-40). Dávají tak soukromému sektoru alternativu k bezúročným penězům. Měnově suverénní stát si nemusí dělat hlavu z úroků. Vždy bude mít na jejich zaplacení. Vždy bude moci peníze natisknout, nebo si „půjčit“ skrze vydání dluhopisů (tím vlastně vysává z ekonomiky peníze, které do ní předtím dodal tiskem).