... nýbrž o těch, kteří následně spustili sice očekávatelný, leč přesto neuvěřitelný povyk. Prozrazují tím na sebe víc, než jim může být milé.

Nuže, co nám o sobě naši elitáři říkají? Není to sice nic nového, pozorní diváci naší politické a společenské scény to vědí už dávno, ale je milé, když se dotyční projeví v takhle koncentrované podobě. Znovu totiž vykřičeli do světa, že jsou všechno jiné, jen ne demokraté, že mají plnou hubu slušnosti, ale ve skutečnosti to jsou sprostí nevychovanci, že je názory druhých vůbec nezajímají, neb dle nich existuje jen jediná pravda, ta jejich, a že jestli něco opravdu nechtějí, tak vést s kýmkoli o čemkoli jakýkoli dialog.

Ladislav Jakl je dlouholetý spolupracovník Václava Klause. V době, kdy byl Klaus prezidentem České republiky, byl Jakl jeho tajemníkem a ředitelem politického odboru Kanceláře prezidenta republiky. Předtím působil jako novinář, po Listopadu byl krátce poslancem České národní rady za Občanské fórum. Bez zajímavosti není ani fakt, že jeho zvolení do Rady pro vysílání je tak trochu návratem pachatele na místo činu, neboť Jakl byl v době ustavení tohoto orgánu prvním vedoucím jeho úřadu. A ještě drobná zajímavost. Ačkoli právě ti druzí mají plná ústa multikulturalismu a ostatní, včetně Jakla, dennodenně nálepkují coby xenofoby, populisty, extremisty a nácky, Jakl se svojí bývalou manželkou adoptoval a vychoval romského chlapce.

Jakl má dlouhodobě konzistentní konzervativní názory, je zásadním kritikem Evropské unie a odpůrcem existence veřejnoprávních médií. Pro své názory má vážné argumenty a umí je používat. Je zcela zřejmé, že právě tohle, totiž Jaklovo umění věci natvrdo pojmenovat, jeho kritikům a nepřátelům vadí nejvíc.