Jsem totiž toho mínění, že pokud má v Plzni pomník generál Patton, je logické, že v Praze je pomník maršála Koněva. Takže jsem tam šel a jsem na to i hrdý. Shromáždění se zúčastnilo přibližně 300 občanů, různého věku a různého politického zaměření. Dá se říci že politické spektrum bylo zastoupeno od leva do prava. Už to svědčilo o tom, že u Koněva se nesešli žádní extrémisté, jak tvrdí přepisovači, ale vlastenci, kteří si prostě svou historii nehodlají nechat vzít. V takové společnosti jsem se cítil dobře.

Kvalitní a důstojné bylo i vystoupení řečníků. Pan Černohorský, paní Volfová, Vítová, stejně jako pan Foldyna a další věděli, o čem mluví, a i když by historik jistě občas něco upřesnil a doplnil, nevykládali o historii nesmysly a lži. Bohužel, totéž se nedá říci o cedulích umístěných k pomníku dodatečně, s jejichž obsahem jsem se po akci seznámil. Upravené polopravdy a vyložená lež. Nic víc.

Méně důstojné bylo chování odpůrců pomníku. Řev, nadávky, pískot. Zvlášť fanaticky se projevoval jakýsi jedinec, potapetovaný symboly NATO a mávající praporem NATO na dlouhé násadě dosahující až k řečníkům. Příznačné bylo, že tito lidé vystupovali pod cizími vlajkami. Převažovaly vlajky NATO a EU. Někteří se do nich i balili, přestože počasí bylo příjemné a teplé.