V té době nově otevírané podniky charakterizoval otevřený, prosvětlený prostor. Základ kavárny v podobě jednoho sálu byl doplňován, různými venkovními terasami a zahrádkami. V interiérech se často používal umělý mramor, různá ušlechtilá dřeva a sklo, křišťálové lustry. Takto pojímaný secesní vzhled si dodnes podržela například kavárna v Obecním domě, kavárny v hotelu Paříž nebo Evropa.

Kulturní a společenský život po první světové válce odrážel svou podobou rozmach a vzestup následující po vzniku samostatné republiky. Pojem zlatá dvacátá léta je výstižným označením atmosféry doby i pro meziválečné Československo. Ideálním místem pro setkávání členů uměleckých skupin, které se aktivně zapojovaly do soudobého společenského života, byly právě kavárny. Jedna z prvních funkcionalistických kaváren vznikla v Praze na počátku třicátých let v prvním a druhém patře nového paláce Juliš, jenž byl postaven na Václavském náměstí. Přibližně ve stejné době byla otevřena kavárna ve funkcionalistickém stylu v budově SVU Mánes, navržena architektem Otakarem Novotným, taneční kavárna Boullevard, později nazvaná Alfa ve stejnojmenném paláci na Václavském náměstí. Pražské kavárny, stejně jako podobné podniky v jiných evropských metropolích, prosluly zásluhou výjimečných osobností, které je často pravidelně navštěvovaly. Prostředí kaváren tak představuje sféru, v níž se zajímavým způsobem prolínala elegance módy s břitkostí intelektu, smělá architektonická řešení korespondovala s uměleckými ambicemi hostů, kde bylo možné čerpat inspiraci stejně dobře jako jen odpočívat a pozorovat dění kolem sebe. Můžeme připomenout jména některých tehdy proslulých „kafíren“, jako byly třeba kavárny U Ritzenthalerů a U Červeného orla, útočiště prvních z obrozenců, kavárna U Komárků v Ungeltu, navštěvovaná mimo jiné obrozeneckými autory Karlem Hynkem Máchou, Karlem Jaromírem Erbenem a Josefem Kajetánem Tylem, nebo Slovanská kavárna, která se nacházela poblíž Karlova mostu v ulici Karoliny Světlé. Šachovu kavárnu v domě U Zlatého tygra zase navštěvoval František Palacký, a to hlavně z toho důvodu, že zde byl k dispozici široký sortiment deníků ze středoevropských měst. V tomto ohledu se tradice pražských kaváren během několika desetiletí prakticky nezměnila. Podniky si i po vzniku Československa zachovávaly v podstatě stejný ráz i klientelu.

Vzpomenu několik proslulých kaváren v Praze a v Brně.

Národní kavárna

Obdobím největší slávy Národní kavárny bylo pět let mezi roky 1923–1928. Tehdy se zde bylo možné setkat prakticky s každým, kdo v české kultuře něco znamenal. V letech 1933–1935 prošla nejen kavárna, ale celý dům rozsáhlou rekonstrukcí. Během tohoto období nemohli Vítězslav Nezval, František Halas a František Hrubín, abychom jmenovali alespoň některé z literátů, kteří se zde scházeli, bez kavárny existovat. Našli si proto náhradní útočiště v podniku Slavia. Obliba kavárny mezi veřejností tím však ve druhé polovině třicátých let nijak neutrpěla, své stálé hosty měla i nadále.

Slavia

Historie Slavie byla od počátku existence Národního divadla spjatá s českým divadelním životem. Scházeli se zde nejen herci, ale v období kolem Velikonoc také divadelní ředitelé z celé země, aby zde uzavírali s potenciálními zájemci angažmá na novou divadelní sezónu. Ze známějších osobností, které Slavii navštěvovaly, je třeba připomenout Karla Čapka, Vítězslava Nezvala a vůbec celou skupinu Devětsil, která ve Slavii ukotvila během rekonstrukce Národní kavárny. Zvláštní pozornost věnoval této kavárně Jaroslav Seifert. Kavárnu si však oblíbil například i německy píšící básník Rainer Maria Rilke.