Vážený pane ministře spravedlnosti, vážený pane předsedo Krajského soudu v Praze, vážené paní soudkyně a vážení páni soudci,

minule jsme se zamýšleli nad tím, jak naše soudy pomalu pracují a jak vysoký mají podíl nevyřízených kauz. Jsem rád, že od této doby došlo k výraznému pokroku, a chtěl bych naší justici blahopřát.

Na druhé straně stále ještě trpíme jistou netransparentností naší justice při rozhodování jednotlivých soudů. Kdysi jako právní laik jsem se ptal jedné z vysokých představitelek našeho soudnictví, co soudí o sjednocení judikatury. Odpověděla mi, že tomu tak nemá být, neboť každý soudce rozhoduje podle vlastního vědomí a svědomí. Nicméně, zdá se mi, že podobně, jako potřebujeme jednotná dopravní pravidla, ale také například jednotná sportovní pravidla, aby každý soudce nepískal, jak ho napadne, a tato pravidla dodržoval, tak potřebujeme, aby i vaše rozhodování bylo průhledné a předvídatelné. 

Někdy i my, právní laici, stojíme v němém úžasu před některými rozhodnutími, jako například teď, pane ministře, v kauze Rath. A skoro se mi zdá, aniž bych se vměšoval do soudního rozhodnutí, že když u někoho najdeme v krabici od vína šest nebo sedm milionů korun, jsou diskuse o jeho vině či nevině poněkud nepatřičné, ale znovu opakuji, jsem laik a ani prezident republiky nemá právo vměšovat se do rozhodnutí soudu.

Proto bych vám pouze popřál, aby vaše rozhodnutí, která nyní jako soudci budete přijímat, byla předvídatelná, byla průhledná a aby o vás nikdo nenatočil hru, která by se jmenovala „Ivánku, kamaráde“.