Vážený pane Vaníčku, dámy a pánové,

úvodem bych chtěl vzpomenout památky zesnulého Jana Nekoly staršího, kterého jsem měl velice rád, a když jsem byl deset let na Vysočině jako důchodce, tak mně vždycky nabízel vystoupení na tomto fóru, a i když se říká, že politika nezná vděčnost, tak na jeho památku vždycky každý rok na Žofínské fórum rád přijedu.

Samozřejmě, že v úvodu hned napadnu organizátora tohoto fóra, který na rozdíl od mnou navrženého tématu, a to je „Aktivní občanství“, dal do programu název „Společenská odpovědnost“. Já proti tomu v zásadě nic nemám, protože aktivní občanství je jednou stránkou společenské odpovědnosti. Konkrétně společenskou odpovědnost si můžeme představit jako odpovědnost společnosti vůči svým členům, což je naprosto v pořádku. Já sám jsem zastáncem sociálního státu, byť je ironicky označován jako stát pečovatelský, ale když mluvím o aktivním občanství, mám tím spíše na mysli Johna Kennedyho: „Neptej se, co tvoje země může udělat pro tebe, ale ptej se, co ty můžeš udělat pro svoji zemi“. A toto téma jsem naznačil ve svém inauguračním projevu. Mediálně toto téma mělo nulový ohlas, protože česká média daleko více zaujala laskavá zmínka o Zdeňku Bakalovi. Ale to už tak v životě bývá a s panem generálním ředitelem Českého rozhlasu Zavoralem jsme se před chvílí shodli, že média daleko spíše píší o katastrofách, a pan Bakala je katastrofa svého druhu, než aby psala o pozitivních záležitostech.

Chtěl bych vám k vaší úvaze nabídnout tři dimenze aktivního občanství a chtěl bych si při tom vypomoci pojmem sekulárních, tedy dlouhodobých trendů, protože ten se v prognostice velmi často objevoval. Někdy vypadá jako prostá extrapolace, ale někdy je užitečný. Ty tři dimenze jsou dimenze politická, dimenze ekonomická a dimenze informační.

Začnu tedy politickou dimenzí. Dlouhodobě můžeme sledovat rozmach aktivního občanství už od doby Francouzské revoluce, a ona dichotomie mezi ovládajícími a ovládanými někdy skončila pod gilotinou, ale někdy založila alespoň základní vazby politické demokracie. Ale protože jsme žili na území střední Evropy, tak bych spíše mluvil o Rakousko-uherské monarchii, o jejím kuriálním systému, tedy o nerovnosti hlasů, ale také o tom, že se postupně dařilo probojovávat volební právo pro všechny občany, o něco později volební právo pro ženy, což mimochodem není tak samozřejmé, nezapomeňte, že například ve Švýcarsku toto volební právo bylo uzákoněno až v sedmdesátých letech minulého století. Pak postupně klesal i věk volební účasti. Já s tím mám určité problémy, když v Rakousku už je to šestnáct let, připadá mně to trochu přehnané, ale teď nemluvíme o Rakousku, mluvíme o České republice a doufám, že tady k tomu nedojde.