Předkládaná novela školského zákona se zabývá především uzlovými body, to znamená nástupem do první třídy, ukončením povinné školní docházky, přechodem na střední nebo učňovské školství a potom výstupem střední školy, to znamená maturitou.

Já se těmto uzlovým bodům budu také věnovat, nicméně rozbor detailní si nechám do školského výboru. Chtěla bych toto projednávání zarámovat v trochu historické souvislosti. Od roku 2009 je toto 19. novela školského zákona. My v posledních lech zrychlujeme tempo, ve kterém přidáváme další a další novely a snažíme se reagovat na nějaký problém nebo na nějakou skutečnost, kterou předkladatel chce změnit. Všem těmto novelám je společná jedna vlastnost, a to je krátkozrakost. Předkladatelé se snaží řešit svůj problém tím, že navrhnou novelu a hodnotí přínos, dobro z jejich pohledu pouze v prvním kroku. Ale školství je velmi komplikovaný systém, který je nutný posuzovat nejenom z hlediska cíle prvního kroku, ale v celé šíři pedagogického vzdělání a působení. Musím bohužel konstatovat, že ani tato novela se nevymkla předchozím z hlediska hodnocení dosahu v prvním kroku.

Vrátím se tedy k povinnému předškolnímu vzdělávání. My od vývojových psychologů víme, že toto období dítěte je naprosto klíčové pro jeho další rozvoj. To, v čem se lišíme s paní ministryní jako předkladatelkou a s dalšími stranami, je způsob, jakým se budeme snažit poskytnout dítěti to maximum, které v tomto věku může získat. Představa, že to můžeme vyřešit jednoduše novelou školského zákona, je podle mého soudu zcela lichá.

Proč vlastně děláme tuto úpravu? Chceme, aby děti, které jsou handicapované svým sociálním postavením nebo nedostatkem péče rodičů, tuto péči dostaly ve školce. Ale to je přece sociální problém, to není problém školy! Jestliže chceme, aby rodiče dbali na vzdělání, předškolní vzdělání svých dětí, je třeba jít do terénu, pracovat s rodinami, motivovat je, poskytovat jim podporu a já budu bránit všechny motivační formy, které pro tyto rodiny by ze strany ministerstva přišly. Je důležité, aby se děti, které nejsou připraveny pro školní docházku, nedostaly do spirály neúspěchů, která může končit až nedokončeným školním vzděláním. Ale cesta nevede prostřednictvím zákona, cesta vede prostřednictvím osvěty, vzdělávání a působení na rodiče.