Na rozdíl od mých známých, kteří mě do krve přesvědčovali o opaku. Pravda, vedle úředníků se kterými jednat byla vyložená radost, se našli i tací, kteří s gustem dávali najevo, že jsem jen titěra prosebníček, ale i s těmi jsme to vždy nakonec uhráli v mezích slušnosti. Až nedávno. A to přímo na „domácím hřišti“.

Přišel jsem na ústecký městský úřad vyřídit triviální záležitost. Už ode dveří bylo na paní úřednici znát, že se buď dost špatně vyspala, nebo že ji klienti obecně přijdou jako otravný hmyz. Sdělila, že k vyřízení potřebuje vyplněnou žádost. Zhruba půl metru od místa, kde jsem seděl, byl na desce stolu položen štos prázdných žádostí. Na nich byla postavena jakási figurka, kterou jsem považoval za těžítko bránící průvanu v odvátí zmíněných formulářů. Nadzvedl jsem tedy figurku s úmyslem vzít si jednu prázdnou žádost k vyplnění. A pak už následovala smršť.

Úřednice na mě zaječela, co prý sahám na její věci a jak si vůbec dovoluji se takto chovat. A že to snad není ani možné co jsem si to dovolil. A že jestli chci žádost, tak si o ní musím říct a ne si ji jen tak sám bez dovolení vzít.