Místo toho, aby se věnoval svým gescím – kultuře, sociální a zdravotní oblasti, které patří k nejnáročnějším, pronáší výroky, které jsou neobhajitelné. Za svá slova se sice později omluvil a poopravil je, ale ve skutečnosti jen znovu ukázal, že historické znalosti nejsou jeho nejsilnější stránkou. Na říjnovém zastupitelstvu Brno-střed jsem se marně dožadoval odpovědí na otázky, které jsem chtěl osobně slyšet od náměstka Hollana, bohužel nebyl přítomen. Zeptám se znovu na listopadovém. I tak bych se ale chtěl k této kauze nejen jako zastupitel, ale také historik, vyjádřit také. Je mi jasné, že Matěj Hollan chtěl vyvolat pozornost a vyvolat reakci ne primárně kvůli údajnému špatnému svědomí české společnosti v minulosti, ale zejména v současnosti s ohledem na uprchlickou vlnu. Měl si však k těmto svým aktivitám, které dříve či později zhodnotí voliči a své vysvědčení vystaví, vybrat jiné argumenty.

Jako historik naprosto odmítám teze, které zazněly o české minulosti. Jejich autor si naprosto nevhodně vybral rozhodnutí české vlády během období tzv. druhé republiky, které mělo vést k tomu, že ve státní správě nesmí působit lidé židovského původu. Po odstoupení Sudet jsme již byli de facto pouze vazalem nacistického Německa, ke slovu se hlásili nejrůznější extrémisté, frustrace prostupovala celou společností a nátlak na české představitele neustále narůstal a to včetně diktování legislativy po nacistickém vzoru, 15. březen 1939 tuto epizodu pouze završil. Pokud chtěl autor z něčeho vycházet, měl srovnávat s první republikou, tedy ostrůvkem demokracie v celém regionu. Opravdu mne tedy uráží, když se k takto složitým kapitolám české minulosti vyjadřuje někdo, kdo o nich jednak nic neví a nemá snahu o elementární objektivitu, a co hůř, kdo z nich chce vytěžit pozornost k problémům a výzvám, kterým čelíme dnes a které vychází z úplně jiné podstaty.