V té době si ještě většina z nás neuvědomovala, že by mohla nastat situace, která se uskutečnila minulý týden, kdy došlo v souvislosti s i migrantskou krizí při hlasování ohledně přijmutí kvót na přerozdělení imigrantů k přehlasování menších států Evropské unie těmi většími a silnějšími a to nově zavedeným systémem pouze dvojí většiny, který začal platit od 1. listopadu 2014. Před podepsáním Lisabonské smlouvy se v Radě EU hlasovalo v tzv. kvalifikované většině systémem trojí většiny, což bylo definované počtem států, jejich váženými hlasy a podílem obyvatelstva, který na EU představují. Tento systém se ale nehodil velkým a tím pádem silnějším státům, které si ho pro sebe Lisabonskou smlouvou zjednodušily, aby mohly menším státům diktovat své požadavky. A tak se systémem dvojí většiny opustilo kritérium tzv. vážených hlasů a nyní pro přijetí rozhodnutí Rady EU kvalifikovanou většinou stačí podpora 55% členských států, které musí zároveň představovat alespoň 65% populace EU. Tímto se posílilo postavení největších zemí v Radě, jako je Německo, Francie, Velká Británie, Itálie a Španělsko.

Nejsmutnější na tom všem je, že návrh na přijmutí kvót na přerozdělení uprchlíků předložila Radě EU Evropská komise, která jako jediná instituce EU může navrhovat právní předpisy, takže má „legislativní monopol“. Na tom by nebylo nic divného, pokud by představitelé Evropské komise byli demokraticky voleni občany EU. To se ale neděje, jelikož všichni evropští komisaři jsou pouze jmenováni vládami své konkrétní země. Voleni jsou pouze poslanci Evropského parlamentu, kteří ale nic nepředkládají, nýbrž pouze schvalují předpisy navržené Evropskou komisí.