Současná vlna imigrantů staví Evropu před těžké, možná osudové dilema. Přijmeme-li je, zachráníme mnohým z nich život, neboť tak nám přikazuje humanita. Ale současně tím postupně zničíme svou vlastní evropskou identitu. Je příští konec tisíce let staré křesťansko-židovské Evropy a její kultury adekvátní cenou?

Otázkou je i to, kdo by měl vlastně tyto imigranty, proudící po desetisících z krizových oblastí do Evropy, zachraňovat? Solidární schengenské státy, nebo ti, kteří krize v oblastech, odkud imigranti přicházejí, zažehli? Ti, kdo podpořili britsko-americkou intervenci v Iráku v roce 2003 kvůli imaginárním chemickým zbraním Saddáma Husajna? Nebo strůjci britsko-francouzské intervence v Libyi. Nebo ti, kteří vyzbrojili protiasadovskou opozici v Sýrii, kdysi kvetoucí a jediné sekulární arabské zemi? Kloním se k názoru, že o uprchlíky by se měly postarat především vlády těch států, které se na destabilizaci jejich zemí i zničení jejich domovů podílely.

Česká republika kromě toho není na přijetí většího množství imigrantů absolutně připravena, neboť nemá zpracovanou, dlouho slibovanou, koncepci imigrační politiky ani zákonodárství přizpůsobené na masovou imigraci. Nemáme v rozpočtu vyčleněný dostatek finančních prostředků na tuto agendu, nemáme dostatek kapacit na ubytování většího množství imigrantů, nemáme zajištěné školy pro jejich děti ani nemáme pro imigranty zajištěnou práci atd. Ale především, samotná naše společnost není na soužití s množstvím imigrantů ani zdaleka připravena. Češi dosud neměli ve větší míře možnost se naučit žít dlouhodobě s občany ze vzdálených zemí (s výjimkou Vietnamců), neboť nemáme ani koloniální minulost ani jsme nebyli účastníky evropského hospodářského zázraku z 60. let. Nemáme tedy se soužitím s imigranty žádnou zkušenost.

Jednoznačná chyba z naší strany se stala již v době přijetí Lisabonské smlouvy, v roce 2007. V té jsme se, kromě jiného vzdali pravomocí v oblasti imigrační politiky, která byla převedena na Brusel. A to přesto, že státy jako Velká Británie, Irsko nebo Dánsko s tím nesouhlasily a dokázaly si vyjednat pro tuto oblast výjimku. Není proto divu, že se nyní někteří naši, tehdy aktivní, politici vehementně přidávají na stranu západoevropských států proti konzervativnímu přístupu naší současné vlády. Zastírají tím totiž svoje tehdejší selhání!

Česká republika se nicméně možná opravdu dříve nebo později stane cílovou zemí pro masovější imigraci. Neměli bychom tomu za každou cenu bránit. Dle některých názorů nám imigrace v budoucnosti může pomoci zastavit negativní demografický vývoj v naší zemi a zajistit přísun „nové krve“, pracovní síly, daňových poplatníků, ale i spořádaných a zodpovědných občanů, přispívajících k rozvoji naší země.
Jde tedy o to, abychom se na tuto budoucí vlnu imigrace dobře připravili a také, aby imigrace do ČR byla řízená podle striktních pravidel. Jen tak se vyhneme katastrofickému scénáři, který se již nyní odehrává v některých západoevropských zemích. Namátkou jmenuji Velkou Británii, Francie nebo Švédsko. Imigrační politika, zejména integrace imigrantů, v těchto zemích zjevně zvládnutá nebyla, a nás by to v každém případě mělo varovat.