Vážení přátelé, volal mi kamarád z ostrova Hvar a říkal věci, o které se s vámi prostě musím podělit. Spíš než o Chorvatech je to výpověď o nás samých, tak si to nechte povyprávět. Kamarád přijel s manželkou před pár dny do Splitu autem. Kdo máte Chorvatsko proježděné včetně ostrovů, tak víte, jak to chodí. Na molu přístavu se zařadíte do fronty a skrz obří rozšklebený čumák zaparkujete do útrob trajektu. Jednoho z těch obrů, kteří neustále pendlují mezi pevninou a ostrovy už mnoho desetiletí. A že je to na nich vidět. Zašlá okna, tlusté nánosy barvy proti korozi a mořské soli. To jsou ale detaily, které člověka nezajímají, když usedne do křesla na klimatizované palubě a může se kochat azurovou hladinou Jaderského moře.

Proč tak dlouhý úvod?

Abyste se naladili na ten okamžik, kdy se náš cestovatel zvedne a zamíří k lodnímu baru. Chce oslavit, že šťastně dojel, že všechno stihl a že ho čeká zasloužený odpočinek. Chystá se za vychlazenou třetinku piva plácnout na pult pětieurovkou, i když ví, že mu z ní téměř nic nezůstane. Než ale zvedne ruku, usměje se na něj barman, který tady slouží už snad od doby, kdy loď spustili na hladinu: „Card?“