Autorka Stáňa Raupachová nejprve v účelové zkratce divákovi nastínila několik srdcervoucích příběhů lidí, kterým radnice odmítá odprodat byt, který užívají na základě nájemní smlouvy. „Vím, že tam u nás v domě jsou staří lidé, jejichž děti si vzaly půjčky, aby tedy ty staří lidé tam mohli dožít a nemuseli platit vysoké nájemné.“, říká jedna z oslovených. Divák neznalý aktuální výše nájemného v obecních bytech v Praze 2 nepochybně zamáčkl slzu dojetí nad krutým osudem nebohých seniorů, zatímco divák poměrů znalý, si klade otázku, proč autorka zamlčela, že toto nájemné bylo v roce 2011 rozhodnutím rady zmrazeno a pohybuje cca na 75% výše obvyklého nájemného v naší městské části?

V další části reportáže pak projevuje paní redaktorka udivující neinformovanost (?) o procesu prodeje obecních bytů v Praze 2: „Prodej, který v roce 2011 radnice s velkou pompou ohlásila, však nabral jiný směr. Byty totiž Praha 2 svým nájemníkům nabízí za tržní ceny jako volné, jako by v nich už dlouhé roky nebydleli.“   

Způsob ocenění prodávaných bytů byl ovšem zakotven v pravidlech prodeje již v roce 2012, kdy byl současně kompenzován možností slevy až 30% při závazku byt po dobu až deset let nepřeprodat. Bylo ovšem evidentně třeba navodit dojem, jakoby ke „změně směru“ došlo až nyní a pak ukázat prstem na hlavního viníka.

„Ústřední padouch“ dílka, které nelze nazvat jinak než absolutně neprofesionálním či spíše účelově manipulativním, byl posléze divákovi představen.