A také situaci, že jako velmi silná proexportní země vyvážíme více polotovarů než hotových výrobků a že tím na každé euro tržeb musíme pracovat dvojnásobně déle než sousední Rakušané či Němci. A právě ti jsou našimi největšími importéry a výrazně ovlivňují charakter a strukturu české výroby.

Vláda společně s evropskými fondy a soukromým kapitálem „naleje" 70 miliard korun na podporu konkurenceschopnosti a na rozvoj inovací. Ano, to je správná cesta, nicméně chci upozornit na dvě nebezpečí. Tím prvním je problém hodnocení projektů a jejich vlivu na budoucí zvýšení konkurenceschopnosti tak, aby peníze šly přednostně těm výrobcům, kteří prodávají hotové výrobky. Tím druhým problémem je nutnost zajistit „udržitelnost" těchto projektů v čase a tak, aby výroba zůstávala v České republice.

Velkým možným problémem české ekonomiky je velké vlastnictví podniků zahraničním kapitálem, který odsává zisky (povětšinou na úkor svých zaměstnanců) do zahraničí či ke svým „matkám", v případě bankovního sektoru. A tyto peníze pak schází na potřebnou inovaci a modernizaci. Tady jsou dvě cesty, které může vláda a odbory udělat. Zvyšovat minimální mzdu a v rámci kolektivního vyjednávání zvyšovat mzdy a platy. Připomenu, že rozdíl mezi českou a německou mzdou je vyšší, než rozdíl v produktivitě práce.

A také dodatečně zdanit peníze, odcházející z republiky, včetně zvýšení zdanění spekulativního kapitálu. Tyto finance pak použít na inovace, výzkum a vývoj.