Nacher: Média straší zničením ČT. Ohýbají čísla, jak se jim to hodí

09.05.2026 7:30 | Monitoring
autor: Naďa Borská

Politika v éře digitálního tlaku se mění v neustálý souboj o pozornost, jedna vteřina mlčení na sociálních sítích může znamenat politický odsudek. Místopředseda Sněmovny Patrik Nacher (ANO) popisuje realitu „titulkové žurnalistiky“ a fenomén „dvojího metru“, který podle něj ovládá český mediální prostor.

Nacher: Média straší zničením ČT. Ohýbají čísla, jak se jim to hodí
Foto: Repro Datarun, YT
Popisek: Patrik Nacher

Současná politika se vlivem digitálních technologií proměnila v neustálý kolotoč, kde sociální sítě fungují v režimu čtyřiadvacet hodin denně a sedm dní v týdnu. Místopředseda Poslanecké sněmovny Patrik Nacher (ANO) v rozhovoru pro podcast Chuť moci konstatuje, že si veřejnost zvykla na to, že politici těmito sítěmi žijí neustále, a pokud neodpoví na dotaz či provokaci do pěti minut, jsou okamžitě obviňováni, že chtějí něco zakrývat. Tato permanentní konfrontace s hejty, nenávistí a snahou o dehonestaci probíhá i v momentech, kdy se politik snaží o digitální detox nebo se věnuje čistě soukromým aktivitám.

Tlak veřejnosti se přelévá i do oblastí, které s výkonem funkce nesouvisejí. Nacher uvádí, že když na své profily umístí fotografii z běhání nebo z fotbalového stadionu, často narazí na nepochopení. Zatímco v zahraničí voliči oceňují, když jsou politici „normální lidé“ a ukazují rodinu či sport, v českém prostředí se i pod fotku nových běžeckých bot okamžitě snesou politické dotazy. Lidé jsou schopni politikovi vyčítat i detaily jeho sportovního výkonu nebo cenu vybavení a ptát se, jak by se to líbilo jeho voličům. Pokud politik na takové podněty nereaguje okamžitě online, je vystaven další vlně kritiky.

Tento stav vede k tomu, že se z veřejného prostoru vytrácí věcná diskuse a nastupuje takzvaná titulková žurnalistika. Lidé se často orientují pouze podle zkratek a emocí, které sociální sítě generují. Nacher si v této souvislosti posteskl, že „doba se vymkla úplně z rukou, možná se vymkla z kloubů“, protože míra negativity a agresivity je nevídaná i v situacích, kdy se politik snaží o pozitivní propagaci zdravého životního stylu. Veřejnost podle něj často nebere ohled na to, že i ústavní činitel chce trávit čas se svými blízkými, a jakákoliv prodleva v komunikaci na sítích je interpretována jako slabost nebo nekalý úmysl.

O jedné kauze se píše dnem i nocí, o jiné se mlčí

Ústředním tématem, které místopředseda Sněmovny ve veřejném prostoru dlouhodobě otevírá, je fenomén takzvaného dvojího metru. Podle jeho slov je tento princip v české politice a médiích všudypřítomný a projevuje se především v tom, jakým způsobem je nastolována agenda a jak selektivně se přistupuje k informování o různých událostech. Nacher zdůrazňuje, že „dvojí metr v tom pokrytí tématu“, kdy se o jedné kauze píše dnem i nocí, zatímco o jiné, typově podobné, vybraní novináři a političtí konkurenti mlčí. Jako konkrétní příklad uvádí situaci, kdy se média intenzivně věnovala nepravomocnému rozhodnutí v kauze Čapí hnízdo, ale ve stejnou chvíli prakticky ignorovala informace o kauze s bitcoiny, v níž figuruje exministr spravedlnosti Pavel Blažek.

Problém spatřuje také v tom, že se ve společnosti usadila „titulková žurnalistika“, která rezignuje na hloubku a kontext. Nacher popisuje svou zkušenost, že jakmile se pokusí jít v debatě pod povrch titulků a perexů, lidé často ztrácejí zájem nebo téma okamžitě přehodí jinam. Tento povrchní přístup pak umožňuje vytvářet zkratky, které mají za cíl politického soupeře dehonestovat. Sám se často cítí v nevýhodě ještě předtím, než dostane slovo. „Vejdu do studia a už prohrávám 1:0,“ popisuje své pocity, které se vážou k předem nastavenému mediálnímu obrazu a nerovným podmínkám v debatě.

Politik rovněž upozorňuje na pokrytectví v používání silných slov a principu kolektivní viny. Zatímco u některých témat se proti kolektivní vině hlasitě bojuje, v jiných případech, jako je například legislativa týkající se občanů Ruské federace žijících v Česku, se stejný princip bez problémů schvaluje. Podobně vnímá i srovnávání vulgarismů v politice. Kritizuje skutečnost, že zatímco výroky koaličních politiků jsou podrobovány přísnému zkoumání, agresivní vyjádření opozičních poslanců, kteří mluví o „sviních“, „švábech“ nebo „svoloči“, zůstávají často bez výraznější mediální odezvy. Podle Nachera je tento stav neudržitelný, protože „se jede tvrdá propaganda“, která znemožňuje vést skutečně férový a vyvážený dialog.

Média pracují s čísly podle toho, jak se jim to hodí

Téma financování veřejnoprávních médií vnímá Patrik Nacher jako další názorný příklad politického a mediálního ohýbání reality. Kritizuje především současný systém koncesionářských poplatků. Je to podle něj čisté „politikum“. Současný stav podle něj vytváří nezdravý vztah mezi politiky a médii, protože rozhodování o výši poplatků několik měsíců před volbami staví politické strany do role těch „hodných“, kteří peníze přidají, nebo těch „zlých“, kteří zvýšení odmítají. To má pak podle něj přímý vliv na objektivitu a měřitelnou přísnost redaktorů vůči jednotlivým aktérům v diskusích. 

Nacher v rozhovoru obhajuje záměr hnutí ANO převést financování České televize a Českého rozhlasu přímo pod státní rozpočet. Tvrdí, že tento model není žádným útokem na nezávislost, ale naopak snahou o nastavení systému, který funguje v mnoha jiných evropských zemích. Odmítá interpretaci kritiků, že by takový krok znamenal snahu „uzmout Českou televizi“, a poukazuje na to, že současný systém je k politickým vlivům náchylný mnohem více.

V rozhovoru také zmiňuje svou zkušenost z debat s běžnými lidmi, na kterých ilustruje, jak média a veřejnost pracují s čísly podle toho, jak se jim to hodí. Popisuje situaci, kdy jeden z občanů považoval osm miliard korun pro Českou televizi za obrovskou částku, kterou státní pokladna neunese, ale o pět minut později označil potenciální přínos patnácti až dvaceti miliard korun z elektronické evidence tržeb za „titěrnou částku“, která nic neřeší. Dokresluje to, jak hluboko je vnímání reality ovlivněno propagandou, kdy se jedna a tatáž miliarda korun stává „vysokou“ nebo „zanedbatelnou“ čistě podle kontextu a sympatií k danému tématu.

Úhrada škody

Vyzvali jste radní, aby uhradili způsobenou škodu České televizi. Proti tomu nic nemám, ale zajímá mě něco jiného. Proč politici nemusí hradit škody, které svým jednáním způsobili? Nebo aspoň co vím, tak nemusí. To vám přijde v pořádku nebo také prosadíte, aby se to změnilo?

Odpověď na tento dotaz zajímá celkem čtenářů:

Diskuse obsahuje 6 příspěvků Vstoupit do diskuse Tisknout

Další články z rubriky

Nacher: Média straší zničením ČT. Ohýbají čísla, jak se jim to hodí

7:30 Nacher: Média straší zničením ČT. Ohýbají čísla, jak se jim to hodí

Politika v éře digitálního tlaku se mění v neustálý souboj o pozornost, jedna vteřina mlčení na soci…