Za minulé vlády pod vedením ČSSD se sice mnohé podařilo, nicméně zastavit pomyslné nůžky nerovnosti se podařit nepodařilo. A přes mnohá pozitivní opatření je stále velkým problémem exekuce, zadlužení domácností a finančně nedostupné bydlení. Tak jako zůstává genderová nespravedlnost, která vhání ženy samoživitelky a ženy v seniorském věku do chudoby.

Problém české ekonomiky je ten, že byla po listopadu 1989 založena českou pravicí na laciné pracovní síle, na nízké kvalifikaci a na kooperacích, namísto na výrobě konečných produktů domácími firmami. Podnikatelé si sice ztěžují na vysoké sociální a zdravotní odvody za zaměstnance, nicméně mzdy zůstávají v ČR velmi nízké, zato míra zisku je u nás o téměř 10% nad průměrem EU. Zisky zahraničních korporací se vyváží ven ze země. Převládá degresivní zdanění pomocí DPH a spotřební daně a je nízká progresivita zdanění či nízké danění majetku. Pak není divu, že se stále nedaří řešit problémy s nedostatkem peněz na veřejné služby, zejména na školství či zdravotnictví a na důchody. A to nám sem ještě jezdí radit z OECD či ze Světové banky, ale jejich rady jdou stále směrem neo-liberalismu.

Prvotně je nutné podpořit malé a střední domácí výrobce, zejména ty s vysokou přidanou hodnotou a s konečným konkurenceschopným produktem. Je nutno přestat pomáhat dotační politikou zahraničním firmám. Dále je třeba změnit daňový systém, zavést progresivní zdanění fyzických osob a zdanit zisky odcházející z naší země do zahraničí. Chce to soustavný tlak nejen na zvyšování minimální mzdy, ale na mzdy a platy obecně. V rámci spravedlnosti je třeba zvyšovat životní minimum a podpořit rodiny s dětmi a ženy za jejich péči o děti. Nelze nadále tolerovat nižší platy a tím i pak nižší penze u žen.