Nebudu tady připomínat tolik diskutovaná 2% HDP či Pražské závazky, které měly v rámci specializace napomoci dnes proklamované Smart Defence. Na druhou stranu je jen dobře, že se profesionalizovala naše armáda, že vlivem získaných zkušeností ze zahraničních misí se zvýšila vybavenost a schopnosti jednotek.

Také NATO přispělo k rozvoji obranného plánování, ke sdílení bezpečnostních informací a kompatibilitě, k alianční solidaritě a soudržnosti. Z pohledu naší politické reprezentace je dobře, že si uvědomuje vážnost článku 5 Washingtonské smlouvy, ale na straně druhé poněkud zapomínají na článek 3, kterým se zavazujeme k budování schopností českých vojáků. Proto je jen dobře, že v září minulého roku se smluvně dohodla současná vládní koalice k posílení obranyschopnosti naší země, a to postupným navyšováním státního rozpočtu kapitoly 307 ze současných 1,08% HDP na 1,4% HDP v roce 2020. Zároveň vláda podpořila a podporuje český obranný průmysl a posiluje parlamentní kontrolu vůči ministerstvu obrany a české armádě.

Nicméně je také nutno připomenout, že naše armáda se v současné době nenachází v dobrém stavu a to nejen z pohledu dlouhodobého podfinancování. Nedostatek personálu, špatná věková a hodnostní struktura, dlouhodobě prosazovaná „afghanizace“ armády, neustálé dislokační změny, nefunkční akviziční systém a zejména nekoncepční řízení resortu v střednědobém a strategickém plánování se projevilo například v tom, že dnes zaznívají slova o znovuzavedení povinné vojenské služby či alespoň povinných odvodů. Přitom branná povinnost a s tím související odvody nikdo nezrušil. Někdy se mi zdá, že papír snese všechno a že namísto řešení problémů se tyto odkládají či řeší takovým způsobem, že přinášejí naopak problémy nové.