Oslovovali nás lidé s českou adresou, ale i občané Slovenské republiky a dalších států. Mailů přišlo řádově několik desítek, spíš stovek. Na podporu zprávy jen tři. Ozývají se většinou ti nespokojení, ti ostatní nemají jaksi potřebu se nějak angažovat.

Pro mne osobně je otázka volby a právo rozhodovat o vlastním těle zásadní, stejně jako pro někoho jiného je toto právo velmi relativní. V EU jsou země, kde je systém nakloněn na jednu i druhou stranu. Situaci žen v Portugalsku, Irsku nebo Polsku s tou v České republice nelze vubec srovnávat. České ženy žijí v zemi, která jim práva v oblasti reprodukčnímu zdraví garantuje. Přesto bychom neměli mít klapky na očích. Nemá ani smysl nasazovat si růžové brýle pokud jde o takové jevy jako násilí na ženách, včetně násilí domácího a jejich důsledky. Zpráva Estrelové vyvolala téměř hysterické reakce, ačkoliv šlo pouze o nelegislativní zprávu, tedy žádný příkaz z Bruselu, spíš realistický popis situace a různá, nikterak šokující doporučení a výzvy členským státům. Pomyslná bitva se tak odehrála v symbolické rovině.  Věcnost se vytratila. Na plenárním zasedání ve Štrasburku se před zprávou portugalské sociální demokratky Edit Estrelové hlasovalo o dvou alternativních rezolucích. O sedm hlasů získala většinu krátká, velmi obecná společná rezoluce frakce Evropské strany lidové a frakce Liberálů a demokratů, která se nakonec konkrétními doporučeními nezabývá. Bouře ve sklenici vody tak v Evropském parlamentu skončila. Zklamaná a rozčilená kolegyně Estrelová kvůli svému zásadnímu nesouhlasu stáhla své jméno z přijaté rezoluce. Svou podporu jí vyjádřily frakce sociálních demokratů, evropské levice a zelených. A já jsem si opět jednou uvědomila, jak jsem ráda, že žiji v České republice.