Toho Československa, které muselo být 31. prosince 1992 rozděleno, abychom se stali snadnou kořistí zahraničních velkokapitalistů i domácích pseudopodnikatelů, kteří zlikvidovali všechno, co bylo konkurenceschopné, jen aby si namastili vlastní kapsy. Průmysl, podniky úspěšné na světových trzích, zemědělství, které dokázalo zajistit výživu celého národa, kvalitní vzdělávací systém, díky němuž se naši žáci a studenti umisťovali na předních příčkách v mezinárodních srovnáních. To všechno vzalo za své, stejně jako sociální jistoty a práce pro všechny.

Život v naší zemi se za posledních 25 let změnil. Chudobu už neznáme jenom z knížek a filmů, ale poznali jsme ji na vlastní kůži. Jeden a půl milionu lidí, tedy 15% z celkové populace je chudobou ohroženo. Tisíce a tisíce rodin do ní dávno spadly. V oficiální statistice nejsou zachyceny další tisíce bezdomovců a lidé žijících v azylech a ubytovnách. Synonymem chudoby se pro mnohé stává také penze. V prvním pololetí tohoto roku bylo 72 656 (o 1 600 víc než na koňci loňského roku) exekucí uvalených na důchod. Problémy ovšem mají nejen senioři, ale také ti, kteří marně shánějí práci. Na úřadech práce jich je evidováno 530 tisíc, celkově však je u nás víc jak 700 tisíc nezaměstnaných. Mezi nimi je 70 000 mladých do 24 let věku, práci nemá polovina občanů ve věku 55 až 64 let. Podporu v nezaměstnanosti přitom bere pouze 18,3% uchazečů o práci. To je ta proklamovaná demokracie? V České republice dochází ke strmému nárůstu počtu sebevražd. V mnoha případech za nimi stojí ztráta zaměstnání, bydlení, dluhy, exekuce, naprostá beznaděj a minimální vyhlídka na lepší budoucnost.