Vážený pane předsedající, pane ministře, paní zpravodajko, dámy a pánové. Já jsem zvažoval, jestli vystoupit, ale jenom úplně krátce. Já chci poděkovat VZSP, panu Hilšerovi i panu Dienstbierovi za pozměňovací návrhy. Já se tedy připojuji k tomu, jak to tady bylo předneseno, těch argumentů tady zaznělo spoustu. Já pracuji v sociálních službách přes 20 let, zároveň jsem zaměstnavatel, takže to mám z obou stran, to, o čem tady dneska diskutujeme. Je pravdou to, že u spousty věcí prostě, pokud máme dlužníky směrem k naší společnosti, tak je ani do exekucí nepřihlašujeme, protože je to naprosto zbytečné, protože jakmile je třetí čtvrtá, tak stejně si to vyhodnotí zaměstnavatel, že na to nedosáhne. To znamená, tento zákon to může trošičku otevřít, aby se tam dostalo víc těch lidí, dát jim tu příležitost vymanit se z této situace. Proč ty dluhy vznikaly? Pocházím z regionu, kde v jedné vesnici je každý třetí dlužník, ta situace je tam samozřejmě tristní. My jsme teď v období blahobytu, ale uvědomme si, že tady byly roky 2010, 2011, kdy nezaměstnanost byla kolem 13, 15 %, ti lidé si mnohdy řešili tu situaci půjčkami na klasické živobytí, to, že chtěli dětem dopřát možná něco trošku lepšího. Už tady zaznívaly reklamy a další věci, kterými jsme masírováni, kterými ty rodiny byly masírovány. Zazněla tady od pana senátora Růžičky finanční gramotnost. To se trošičku zlepšuje, ale je to pořád tristní. My neumíme nakládat s penězi, samozřejmě, funguje tady spousta neziskových organizací, které se to snaží zlepšovat. Já se domnívám, že tímto zákonem i jim dáváme takovou legitimitu k tomu, aby pokračovali v této činnosti, abychom dali těm rodinám, které to potřebují, šanci, že mohou se oddlužit a mohou mít možná vidinu toho lepšího života. Další, co bych chtěl tady zmínit, tak uvědomme si, že je vždycky skupina lidí, kterým nepomůžeme, kteří z tohoto systému nebudou chtít pomoct, budou ho zneužívat, ale ten zákon na to nemůže vždycky reagovat, úplně na všechny.