Vážený pane předsedající, pane ministře, kolegyně, kolegové, já jsem čekal se svým přihlášením tak, abych svým přednostním právem nepřeskočil kolegu Dienstbiera, protože mě zajímal jeho pohled na věc. A dobře jsem udělal, protože teď si půlku toho svého příspěvku můžu škrtnout, protože to bylo řečeno naprosto precizně, jasně, sám bych to neřekl lépe.

Takže odůvodnění těch pozměňovacích návrhů ze své řeči vynechám, jenom přidám, že je podporuji. Ale obecně bych k té problematice pár věcí říct chtěl. Já jsem ten zákon studoval velmi podrobně. A byť třeba jako právník, člověk, který je v advokacii již 15 let, s něčím bych souhlasil, nesouhlasil, tak ale rozhodně nebudu v pozici nějakého plamenného kritika. Protože já bych ten zákon psát nechtěl. On řeší tak neskutečný průšvih a tak neskutečný střet různých zájmů, oprávněných, neoprávněných, že napsat ten zákon tak, aby nikomu neublížil a všem po právu pomohl, nejde. To opravdu není možné.

On tu není střet jenom jednotlivých profesních skupin, jak to říkal kolega, exekutoři, advokáti, dlužníci a další. On je tu střet třeba i skupin jednotlivých dlužníků, jednotlivých věřitelů. Máme tu dlužníky, kterým pomoci chceme, kteří se do svých problémů dostali nikoliv svojí vinou. Dostali se tam kolikrát...jak to správně nazvat...prostě neschopností státu poskytnout svým lidem a svým občanům takové zákony, které je ochrání před chamtivci, lichváři a podvodníky.

Jedna věc, která mi leží hluboce na srdci a kterou nemůžu překousnout, jsou rozhodčí doložky ad hoc. Teď už jsme je dostali do nějaké roviny, ale v té nejdivočejší době rozhodčí doložky ad hoc fungovaly tak, že vy jste podepsali nějakou smlouvu a v závěru bylo malými písmeny, že o tom vašem sporu bude rozhodovat nějaký Franta Vomáčka. Bez vzdělávání, bez jakýchkoli pravidel. Prostě Franta Vomáčka rozhodne váš spor. A spor nastal, byl vyvolán, vy jste dlužili třeba 10.000, šlo to k Frantovi Vomáčkovi. Franta Vomáčka řekl, že dlužíte 150.000, dal na to své razítko a takovéhle rozhodnutí bylo exekučním titulem. A už jste v tom byli, už jste v tom lítali.

To bylo něco neskutečného, co tenhle ten stát umožnil, co pustil mezi veřejnost. To bylo naprosto státem legitimizované okrádání lidí. Trvalo moc a moc dlouho, než jsme to napravili. A plno těchhle dlužníků je v tom průšvihu dodnes. Takže to je jedna skupina dlužníků, kterým chceme pomoct a ke kterým je směřován tento zákon. Ale zase, ze své praxe advokáta je tu i druhá skupina dlužníků, lidé, kteří systematicky žijí v dluzích, kteří si půjčovali s tím, že to nikdy nevrátí. Správně řečeno, je to trestný čin, pokud si půjčím peníze s tím, že je nevrátíme. Je to trestný čin podvodu. Ale zdaleka ne všechny tahle jednání policie měla kapacitu, chuť a sílu vyšetřovat. Velmi často je odkazovala do civilně právních řízení.