Rozhodnutí Rady ministrů vnitra je toho jasným důkazem a je bláhové se domnívat, že EU bude mít dostatek nástrojů, sil a bariér k tomu, aby dokázala přerozdělit 120 000 uprchlíků podle úředníky navrženého klíče do všech členských zemí. Aktuálně totiž nic nesvědčí pro opak. Iráckým uprchlíkům se nelíbí ve Finsku, protože je tam zima. V německém Nieheimu vypovídají nájemní smlouvy pracujícím starousedlíkům, aby ubytovali žadatele o azyl. Uprchlíci si v táborech po celé Evropě začínají shromažďovat nože a tyče. Nevděk projevují imigranti všude, i v Čechách. V Bělé pod Bezděcem nechtějí například nosit obnošené šatstvo a žádají nové oblečení, ve Vyšních Lhotách si vyrábějí zbraně.

Přiznám se, že mě během zasedání Senátu minulý týden přímo nadzvedl ze židle ministr zahraniční, Lubomír Zaorálek, když mé kolegy v Senátu vyzval v debatě o řešení uprchlické otázce k zachování „chladné hlavy“. Fakt, že kvóty nejsou řešením této krize a jejích příčin, je zřejmý a jsem zvědavý, jak dlouho ještě vydrží politická reprezentace zavírat oči před neustále se vyhrocující uprchlickou krizí. Pokus exportovat demokracii do zemí třetího světa před lety evidentně nevyšel a je absurdní, že dnes zkoušíme otevřít náruč těmto národům přímo v Evropě. Je to jako prokazovat impotenci v řešení skutečně zásadních a strategických problémů starého kontinentu. Jsem samozřejmě rád, že česká vláda uhájila svá dřívější prohlášení a kvóty odmítla. V této situaci, kdy kvóty ministři EU přijali, však pokládám za důležité, aby ČR vystupovala mnohem důrazněji a podobně jako Slovensko veřejně deklarovala, že rozhodnutí EU nebude respektovat. Česká vláda by se měla připojit k žalobě Roberta Fica u Evropského soudního dvoru a ne pouze alibisticky vyčkávat, jak Slovensko u soudu dopadne. 

Klid přesto necítím, zaděláváme si na velké sociální a bezpečnostní problémy. V této souvislosti mě zaujal velmi trefný komentář editora internetového zpravodajského serveru The American Interest Adama Garfinkleho, který považuje zahraniční politiku Německa a EU za iracionální. Hovořil  jsem o něm již v Senátu a zopakuji jej. Podle Garfinkleho názoru nastane krize sociálního státu a multikulturní politice se ukáže pro Evropu jako sebezničující. EU se rozdělí na východní a západní část. Jak pozoruji dění, s předpovědí budoucnosti EU bych se nebál jít ještě dál. Garfinkel, mj. poradce bývalé americké ministryně zahraniční Condoleezze Rice, má pravdu. Německá kancléřka, Angela Merkel, učinila významný krok k rozpadu velké Evropy, u jejíhož vzniku stála idea o Panevropě. 

Úvahy mě vedou k apokalyptické myšlence a jen doufám, že evropská politika 21. století a vyspělé technologie nesvedou státy EU k ozbrojenému konfliktu. Nechtěl bych být v žádném případě takovým pesimistou. Evropská politická elita ovšem zatím nedokázala vymyslet nic jiného, než pohádku o povinných kvótách, které samy o sobě nic nevyřeší a jen budou eskalovat napětí mezi členskými zeměmi, realita tomu nasvědčuje. Co způsobí administrativní kvóty? Opravdu si bruselští úředníci myslí, že uprchlíky tímto způsobem udrží v jim přidělených zemích? Vždyť dokud bude v Evropě platit schengenský prostor, je volný pohyb osob jednou z největších výhod a zároveň pilířů, na kterých je postavena evropská integrace. Anebo Němci skutečně plánují, že budou denně a stále dokola vypravovat stovky vlaků a rozvážet uprchlíky do všech koutů světa?

Hledat řešení pro historicky největší krizi EU není vůbec jednoduché. Cílem by mělo být zajištění ochrany našich občanů, ale také kulturní, sociální a ekonomické integrity. A jaký mám recept?