Tyto dva kódy by zjednodušeně řečeno měly spolu s tzv. fiskálním identifikačním kódem zajistit dohledatelnost a nezaměnitelnost jednotlivých evidovaných transakcí tak, aby bylo možné spárovat evidované údaje s příslušnou účtenkou.

Přiznám se, že když jsem prvně viděl text této vyhlášky, nevěřil jsem vlastním očím, neboť ten se běžnému smrtelníkovi musí jevit jako nějaká mimozemská řeč. Ve vyhlášce najdete například tuto větu: „K vytvoření otisku rˇeteˇzce údaju° o evidované tržbeˇ se použije kryptografická hashovací funkce SHA-256 podle cˇásti B prˇílohy k této vyhlášce.“

Ačkoliv z textu je patrné, že se jedná ryze o technickou normu, jejíž znění nemá být nějakým prozaickým výtvorem a jejímiž uživateli mají být primárně tvůrci softwarového řešení EET, kteří budou své produkty poskytovat za úplatu jednotlivým podnikatelům podléhajícím evidenci  tržeb, nelze si neodpustit poznámku, že tato vyhláška má všeobecnou platnost a měla by tak být alespoň trochu srozumitelnou i pro ty, na které se EET právě vztahuje. Právě ti totiž nesou v důsledku odpovědnost za to, že na finanční správu odejde kompletní set údajů v tom správném formátu. Je zjevné, že podnikatelé tak budou zcela odkázáni na softwarové společnosti, které jim příslušné programy pro elektronické pokladny budou dodávat, a nezbyde jim, než spoléhat na to, že tyto programy budou data vytvářet a odesílat v té správné podobě. Těžko si lze představit, že by si kterýkoliv živnostník či podnikatel byl schopen sám podle této příslušné normy ověřit, že program, který si pořídil, funguje s ní v souladu.