Z výsledků nedávno provedených výzkumů (výsledky na http://www.eduin.cz/tiskove-zpravy/tiskova-zprava-jake-jsou-skutecne-postoje-verejnosti-k-inkluzi/) plyne, že více než polovina dotázaných souhlasí s inkluzí, pokud jsou splněny určité podmínky – především nižší počet žáků ve třídě a přítomnost asistenta pedagoga. Vnímání inkluze veřejností tedy není vůbec tak špatné, jak nám je často některými politiky a médii prezentováno spolu s katastrofickými scénáři o rušení praktických škol, masivním zaplavení základních škol žáky s postižením a celkovém snižování úrovně vzdělávání.

Inkluze je zkrátka realitou, i když pro mnohé hodně palčivou a možná nepříjemnou. Jako vždy jsou tu však dvě strany mince a jako vždy jde o úhel našeho pohledu. Můžeme snášet mnoho argumentů proti a příkladů „ špatné“ praxe a nepochybuji o tom, že obojího nalezneme dost a dost. Na druhé straně mohou být nekritičtí zastánci, kteří žádné problémy nevidí, pro něž je škola místo zalitým sluncem, v němž vedle sebe bez problémů existují děti všech typů znevýhodnění a postižení. 

Pojďme však společně propojit tyto dva světy a diskutovat o tom, co udělat pro to, aby to šlo. Nacházíme se ve dvouletém přechodném období, které by mělo primárně sloužit k tomuto účelu a k tomu, abychom se společně scházeli a věcně argumentovali – s cílem umožnit každému dítěti takové vzdělávání, které je pro něj nejoptimálnější, ať už v jakékoliv škole, běžné nebo speciální. Zapojme do diskuze všechny, kterých se to týká – rodiče dětí s postižením i těch bez něj, učitele ze všech typů škol, speciální pedagogy a psychology, neziskové organizace a najděme nejen to, co v současné době inkluzi ztěžuje nebo narušuje, ale i to, jak to odstranit.