Digitalizace je jedno z náboženství dneška. Sníme o něm, modlíme se k němu, doufáme, že nám přinese mnohé užitky. Ale je to jen nástroj, navíc nástroj velmi nákladný, které ve většině agend nepřináší úsporu personální, časovou ani finanční. Digitální oblast má veřejnoprávní a soukromoprávní rozměr. Ten veřejnoprávní představuje kontakt občana se státem. A právě letošní rok a neúspěšná digitalizace stavebního řízení ukázala, že sice digitalizaci můžeme všemožně podporovat, ale že to nemá být cesta jediná. Vždy má vedle té digitální existovat pro občana i cesta osobní nebo poštovní. Koneckonců i tak digitální velmoc, jakou je Estonsko, stále pro nedigitální zájemce onu osobní nebo papírovou cestu ve všech agendách ponechali.

Navíc ve všech věkových kategoriích existuje přibližně pětina populace, která digitální cestu používat nechce. I proto se v Senátě dlouhodobě zabývám právem na nedigitální život a 11. února 2025 proběhne v Senátě pod záštitou Ústavně-právního výboru seminář věnovaný právě této problematice.

Soukromoprávní rovina digitalizace představuje zejména mládež a zhoubný vliv sociálních sítí a nových médií. Naše společnost a zejména rodiče malých dětí se budou muset s digitálními komunikacemi zacházet a omezovat jejich používání. Abi digitalizac epomáhala, a neškodila.