(...) 

Když jsem přemýšlela o tom, o čem teď budeme rozhodovat, řekla jsem si, že musím začít zcela jinak. Je to nedávno, kdy se na mě obrátilo několik zdravotně postižených občanů. Byl postaven nový dům s pečovatelskou službou. Ale oni, jak mají kolečkové vozíky, tak neprojeli dveřmi. Bránili se u toho, kdo to stavěl, u toho, kdo to investoval. Nikdo se s nimi nechtěl bavit a říkali: "Všechno je v pořádku, všechno bylo splněno." A tihle lidé na těch vozíčcích se dozvěděli, že existuje nějaká technická norma, která říká, že ty dveře mají být, a teď řeknu, 225 cm v případě, že jde o domy s pečovatelskou službou, kde jsou tyto služby poskytovány zdravotně postiženým.

A já se teď ptám, mají ti lidé si tedy zaplatit za to, že si koupí takovouto technickou normu? A nebo se mají dokonce vydat do Prahy tam a zpátky, zajet si do knihovny na těch vozíčcích, kde je jedině dostupná, jak říká ministerstvo, a tedy celou tu proceduru si užít, aby se tohle dozvěděli a aby se mohli bránit? A nejsou to jenom tyhle případy, jsou to starostové, možná pan starosta Kubera tady není, pan senátor, včera mi vyprávěl, jak sháněl takovou technickou normu, kteří velmi často pracují se stavebními předpisy, velmi často jsou těmi, kteří nesou odpovědnost za řadu věcí, která právě vyplývá z různých povinností, které jsou stanoveny ve stavebním zákoně v podzákonných předpisech a technických normách.

A já tedy tvrdím, a tvrdím to nejen já, ale tvrdí to i naše soudy, říkají, že pokud je v právním předpisu stanovena povinnost, nějaký závazný příkaz, například té povinné šířky dveří, pak tyto právní předpisy jsou nedílnou součástí právního řádu a ve smyslu základního principu právní jistoty musí být bezplatně dostupné.