Zasáhla lidi mnohdy zcela bezbranné, zraněné a rozbolavěné, kteří čelí nepřízni osudu. Prezident svým prohlášením o nepotřebě, ba až škodlivosti začleňování a spolužití zdravých dětí s tělesně i duševně postiženými ublížil nejen těm, kteří si jeho slova snad ani nepřečtou či někteří možná ani nedomyslí. Ublížil také všem lidem, kteří nesou těžké břemeno důsledků onemocnění svých dětí či vnoučat.

Vím i ze svého okolí, že pro mnohé je doslova darem z nebes, když se handicapovaným dětem otevřou dveře mezi jejich zdravé vrstevníky, kteří tím jsou vedeni k empatii, jsou schopni trávit s nimi určitý čas v konkrétním a běžném světě a tím je mimo jiné vysvobozovat z jejich složitých mezisvětů.

Na podzim jsem se v Chicagu setkal se zástupci škol, kteří představili fungující vzdělávací systém týkající se právě lidí s handicapem. Je zcela samozřejmé, že postižené děti po část dne absolvují běžnou školní výuku. Společné soužití mladých lidí je s ohledem na jejich nemoc časově omezeno a následně děti jdou nebo jsou svými asistenty převezeny do připravených školních prostor, kde probíhá jejich další speciální výuka a rozvoj. Výsledky tohoto vzdělávacího modelu jsou mimořádně pozitivní. A to nejenom pro děti nemocné a jejich nejbližší okolí, ale i pro děti zdravé, které se tak učí poznávat, že právě jejich zdraví je dar i závazek. Že nedílnou součástí života je empatie, obětavost a odpovědnost. Že i slabí, nemocní a nemohoucí lidé jsou především plnohodnotné bytosti, které jsou součástí našich životů. Nevidět je, potlačovat jejich přítomnost, ulevovat svým životům je špatné, zavrženíhodné a nemravné.

Proto slovům našeho prezidenta nerozumím. A už vůbec nechápu jeho obavy, že by kvůli svému nedávnému vyjádření na adresu postižených lidí měl být obviněn z rasismu. Copak normální člověk považuje problematiku tělesně a duševně nemocných za rasovou?