Šindelář (ODS): Po 22 letech legislativního přešlapování bych rád úspěch. Bohužel

Vážený pane předsedající, vážená paní ministryně, pane ministře, kolegyně, kolegové, stavební zákon je jeden z nejdůležitějších zákonů, který se bude zásadním způsobem dotýkat většiny občanů, fyzických a právnických osob jako stavebníků, samospráv jako hlavních garantů kvality prostředí pro život občanů i zaměstnavatelů, a zejména a v neposlední řadě státní správy jako správce významné infrastruktury, garanta řady chráněných hodnot a právního státu. Nepochybně budoucí podoba tohoto zákona ovlivní prosperitu naší země.

Rád bych tímto vystoupením přispěl k tomu, aby po 22 letech legislativního přešlapování tato změna skutečně vedla k úspěšnému rozvoji naší republiky. Bohužel předložený návrh zákona k tomuto cíli nepovede.

Dovolím si roli poslance doplnit o zkušenost komunálního politika. Jsem 7 let náměstkem primátora města Plzně a do mé gesce spadá územní rozvoj. Zároveň jsem určeným zastupitelem. Plzeň, si troufnu říct, je velmi úspěšné město. A tento úspěch spočívá v přijetí metodicky soudobého územního plánu. Územní plán jsme přijali v roce 2016. V roce 2017 získal ocenění Stavba roku za urbanistický projekt. Prokázal svou odolnost proti několika žalobám. Vytvořil podklad pro zpracování řady územních studií. Zajistil i přípravu téměř 200 hektarů transformačních ploch pro zástavbu. A to je samozřejmě přínos pro občany města Plzně. Na základě těchto zpracovaných dokumentací se daří umísťovat podstatné objemy zástavby do vnitřních rezerv města a zejména zajišťovat nabídku bydlení. Nejsem si ale úplně jistý, že návrh zákona, který je tady projednáván, by umožnil přijetí, resp. vydání takovéhoto územního plánu.

Dále jako samospráva pořizujeme strategické a koncepční dokumenty, které nám umožňují tvořit pro občany města Plzně kvalitní prostředí odpovídající 21. století. Jsou to jako plány udržitelné mobility, adaptační strategie a tak dále. A je nutné říci, že jakkoli je to náročné, daří se nám to dosahovat na základě dohody se státní správou a jejími organizacemi a dalšími aktéry v území. Přesto, pokud se kouknu na řízení územní nebo stavební, tak přesto veškeré legitimní zájmy města s jeho 170 tisíci obyvatel prosazujeme pouze z pozice prosebníka a v okamžicích povolování staveb a projektů jsme vydáni na milost zákonům, opatřením, zájmům, správcům dopravní a technické infrastruktury a státním orgánům. Ačkoli neseme veškerou odpovědnost před našimi obyvateli a náklady jednání, naše práva jako města jsou v úrovni souseda stavitele. To ale návrh zákona žádným způsobem neřeší a míjí.

Na tomto místě je nezbytné nebo nutné vyjádřit uznání velké řadě subjektů a institucí, které se v nestandardních časových podmínkách a s velkým nasazením podílely na připomínkování, tvorbě a v podstatě suplování činnosti Ministerstva pro místní rozvoj. Tímto musím ale také vyjádřit politování nad způsobem přípravy zákona ze strany Ministerstva pro místní rozvoj a zmínit několik výhrad, které považuji za klíčové v dalším postupu projednávání tohoto zákona. Pokud byste snad namítali, že tu dnes neprojednáváme návrh Ministerstva pro místní rozvoj, nýbrž komplexní pozměňovací návrh skupiny poslanců, zejména z hnutí ANO, pak věřte, že tomu tak není. Tento pozměňovací návrh zákona jednoznačně vychází z návrhu zákona Ministerstva pro místní rozvoj. Ministerstvo se na něm významně podílí a připomínkuje jej. A proto tento dnes navrhovaný komplexní pozměňovací návrh nelze chápat jinak, než jako vládní návrh hnutí ANO, to jest zhmotněnou představu, jak má fungovat povolování staveb na území České republiky do budoucna.

Bohužel tato vize vychází hned z několika mylných předpokladů. Již v úrovni analýzy uvádí záměr návrhu zákona ne zcela úplné, tedy korektní, údaje. Závěry založené na dotazníkovém šetření doing businnes pro Světovou banku si autor návrhu zákona vykládá tak trošku po svém a vytrhuje z něj údaje, které se mu pro argumentaci nejvíce hodí. Jako hlavní závěr analýza uvádí, že Česká republika je mezi posledními prověřovanými zeměmi z hlediska délky povolovacího procesu pro stavby. Tento závěr je zavádějící, neboť dotazníkové šetření prověřovalo pouze případy stavby průmyslového skladu a zároveň zohledňovalo v hodnocení řadu dalších parametrů, mezi které se počítala složitost, respektive počet úkonů v procesu, nebo soubor parametrů tvořící index kvality stavby obsahující naplňování technických i územně plánovacích požadavků na samotnou stavbu i dokumentaci. Česká republika ovšem selhávala v porovnání s ostatními vyspělými zeměmi více než z hlediska délky procesu zejména ve složitosti řízení a velmi špatné kontroly kvality staveb a dokumentací. A současně se u nás stále potýkáme s velmi nízkou cenou za příslušná povolení a dokumentaci v poměru k ceně stavby, což je mimo jiné další sledovaný parametr.

Dovolím si tyto systémové nedostatky potvrdit z hlediska komunální praxe a uvést je v kontextu zpracování a projednávání nového stavebního zákona. Ano, skutečně je součástí projekční či investorské praxe podávání neúplných nebo nedokonalých dokumentací ať už ve stupni územního rozhodování nebo stavebního povolování, a to má samozřejmě negativní vliv na délku řízení. Zároveň jsou předkládány dokumentace, které se snaží překonat, prolomit například kapacity území stanovené územně plánovací dokumentací nebo územními studiemi, a tedy změnit tu dohodu v území, o které jsem mluvil, což má také vliv na délku řízení. Tyto problémy lze nazvat jako malý respekt ve vztahu k požadavkům na dokumentace a jako malý respekt k dohodě v území. Jinými slovy řečeno, pokud pro projektanta či investora není stanoven žádný následek za podání neúplné či nedokonalé dokumentace, nic mu nebrání ji podat a bohužel to stavebníkovi vyjde relativně levněji, což potvrzuje právě průzkum Světové banky, který jsem tady zmiňoval. Zároveň stát nikdy nemůže být skutečným garantem dohody v území a jejím aktivním vymahatelem. Jenom se můžeme tak rétoricky zeptat, kolik černých staveb umístěných v rozporu s územním plánem za posledních dva a dvacet let stát odstranil.

V tomto smyslu je otázkou, zda navrhovaná rekodifikace, kterou nyní projednáváme, si je vědoma skutečných praktických problémů ve vztahu k délce povolovacích stavebních záměrů a skutečně na ně reaguje a řeší je. Mohu na to rovnou odpovědět. Návrh zákona se tímto nezabývá, návrh zákona totiž předpokládá a zcela mylně, že úředníci stavebních úřadů nedodržují lhůty, nevěnují se spisům, a proto je třeba na ně nastavit přísnější metr a kontrolovat je důslednou státní kontrolou. Nicméně, kdo se pohybuje v praxi, ví, že podat bezchybnou projektovou dokumentaci se může jednak hodit, jak už jsem uvedl, ale hlavně je to v zásadě nemožné, protože s ohledem na nepřehlednou a přebujelou legislativu to v podstatě nejde. Zjednodušení legislativy se však tento návrh tak, jak jsem ho měl možnost prostudovat, nijak nevěnuje, a proto, kolegyně, kolegové, nečekejme, že stavební řízení se výrazně zrychlí. Pokud má předkladatel za to, že stavební řízení zrychlí tím, že ubude počet druhů řízení, aniž by zjednodušil související legislativu, pak to opravdu fungovat nebude. Zmíněný problém délky povolování staveb či spíše nedodržování lhůt, který leží na straně výkonu státní správy v přenesené působnosti či přímé působnosti, samozřejmě existuje, ale je nezbytné opakovat, že není způsoben leností či hloupostí úředníků. Tento problém má zcela stejnou příčinu jako zdánlivě nesouvisející problém zajištění kvality rozhodování. Touto příčinou je absence kvalitní dohody v území. Dohoda v území je totiž základní předpoklad pro možnost kvalitního a rychlého rozhodování v území. Bez dohody v území není nad čím rozhodovat, nevíte, zdali rozhodujete správně a dohánění dohody v rámci rozhodování znamená oddalování rozhodnutí a je hlavní příčinou instančního pingpongu bez lhůt. Většina samospráv i profesních organizací, jako je Česká komora architektů, dlouhodobě upozorňuje a zejména praxe úspěšných měst a obcí dokazuje, že dohodu v území dokáže efektivně dojednat pouze samospráva, a to na základě vhodných místních územně plánovacích nástrojů šitých na míru konkrétnímu místu. Státní ústřední orgán nebo unifikovaná metodika takovou dohodu nezajistí nebo případně pouze zdánlivou vedoucí ke kumulaci konfliktů v území. Takže tou centralizací, unifikací si podle mě, paní ministryně, prostřednictvím pana předsedajícího, nepomůžeme.

Z toho důvodu si taktéž dovolím vyjádřit obavu, zdali autor návrhu zákona má vůbec zájem vycházet z praxe samospráv, které skutečně realizují místní rozvoj, nebo chce ve věcech místního rozvoje rozhodovat za samosprávu sám. Je to samozřejmě na nás, kolegyně a kolegové, abychom při posuzování takto důležitého zákona vycházeli zejména z poznatků praxe a názoru odborníků a preferovali dohodu nad takto důležitým zákonem určeným všem občanům naší země a mající vliv na povolování staveb, a tím zprostředkovaně na trh práce, ekonomiku, segment stavebnictví a tak podobně, před použitím předloženého torza tohoto zákona jako marketingového produktu sloužícího jednotlivcům před volbami. Děkuji za pozornost.