Koho že český daňový poplatník dotuje, popsal barvitě muž nadmíru povolaný – Joseph E. Stiglitz, nositel Nobelovy ceny za ekonomii. Za Clintona byl šéfem výboru jeho ekonomických poradců. Hned nato i hlavním ekonomem Světové banky. V knize Globalizace a nespokojenost, kterou plodí z roku 2002 popisuje následky politiky MMF v rozvojovém světě i ve východní Evropě. Původní orientaci MMF na překonání „nedostatků trhu a úlohy vlády při vytváření pracovních míst“, uvádí tu, „byla nahrazena mantrou volného trhu, jež se stala součástí nové dohody, tzv. Washingtonského konsensu, mezi MMF, Světovou bankou a Ministerstvem financí USA“. Aby v „atmosféře nového ideologického zápalu“ dovedla MMF i k přímo „imperialistickému pohledu“, podle nějž v zemích, v nichž zasahuje, „spadá do jeho kompetence téměř vše“.

Právě této politice se však „nikde nepodařilo stabilizovat situaci, nýbrž v mnoha případech ji ještě zhoršila. MMF selhal při svém původním poslání prosazovat globální stabilitu a nebyl úspěšný ani ve svém novodobém poslání – řídit přechod od komunismu k tržnímu hospodářství.“ A tak „navzdory tomu, že dnes rozumíme ekonomickým procesům mnohem lépe než před padesáti lety, propukaly krize po celém světě častěji a byly i hlubší. Podle některých statistik potkala krize už bezmála sto zemí.“ Píše Stiglitz už šest let před globální krizí od roku 2008.

„Globalizace neuspěla při vykořeňování chudoby, neuspěla ani při zajištění stability. Rozšiřující se propast mezi majetnými a nemajetnými uvrhla zvyšující se počty obyvatel třetího světa do krajní životní nouze s méně než jedním dolarem na den.“ Zároveň „nepřinesla slibované výsledky ani Rusku a většině dalších transformačních ekonomik. Západ těmto zemím tvrdil, že jim nový hospodářský systém zajistí nevídanou prosperitu. Místo toho jim přinesl nevídanou bídu: v mnoha ohledech se tržní ekonomika ukázala ještě horší, než kdysi věštili jejich komunističtí vůdci.“ Drahnou měrou se na tom, uvádí dále Stiglitz, podílela politika MMF zaměřená na „vyhledávání renty“.