Je mixem nezvykle otevřeného interview, audiovizuální dokumentace a   svědectví z první ruky. Nahlíží i do Putinova nelehkého dětství. V   Leningradě, zvedajícím se teprve na nohy po vražedné nacistické blokádě. Prezidentův starší bratr to peklo nepřežil. Otec byl za Velké vlastenecké války raněn. Vážné zdravotní následky utrpěla i Putinova matka.

Dokument mapuje hloubku krize, v níž se ujal moci. Rozpad celé státní, ekonomické a společenské infrastruktury, jenž uvedl milióny lidí do skandální bídy – a vystavil akutní hrozbě i ruský stát v jeho nynějších hranicích. Solovjov ho ilustruje i záznamy z komunikace islamistických teroristických struktur. Vteřinu dějin, v níž Putin přebíral vrcholnou moc, viděly jako šanci „teď nebo nikdy“.

Ztráta ruského Kavkazu, přiznává prezident sám, visela na vlásku. Jaderný kufřík přebíral od Jelcina 31. prosince 1999 dopoledne. Už téže noci navštívil jednotky, bránící integritu země. Slíbil tu řešení do 14 dnů. Rusko ten šibeniční termín stihlo.

Když se hroutila newyorská dvojčata, první solidární telefonát zvonil na Bushově stole z Kremlu. Krátce nato ruská rozvědka zaznamenala, že teroristické struktury na Kavkaze podporují americké zvláštní služby. Bush na dotaz, jak tomu rozumět, Putina ujistil, že jim „nakope prdel“. Dopis, jež od „amerických kolegů“ obdržela ruská FSB, zněl jinak. Vměšování, angažující i podporu teroristické iredenty, prohlásili za své „svrchované právo“. I pár dní po 11. září 2001.