Reálná story je následující: Evropská unie do Kyjeva vzkázala, že mu brzy dodá na 100.000 běženců ze severní Afriky a Blízkého východu. Porošenko sice žádal o peníze. O hladové krky by se podělil sám. „Peníze nedostal, pomoc lidskými zdroji však ano.“

„Syřané, Tunisané, Alžířané, Iráčané a Tuaregové, to všechno jsou národy bojovné. Zvlášť Tuaregové. Sednou-li na velbloudy a chopí se kopí, mění se v uragán, po kterém nezůstane živáčka.“ Na horníky, co se s koráby pouště jaktěživ nepasovali, to může mít účinek magický.

Alžířané jsou zase – traduje se mezi ženskou klientelou německých cestovek - jedničky v „nauce lásky“. Pro Halič, kde to jde s porodností s kopce už dávno – a tím víc teď, kdy chlapi mizí před vojenskou správou v lesích - je darem z nebes i příval svěží potence.

Petr Alexejevič (takto Porošenko) byl z té „noviny zprvu tak trochu perplex. Měl za to, že Ukrajina nemá s vítězstvím demokracie na Blízkém východě nic společného, a podobné dárky si tak ani nezaslouží.“ Dostalo se mu ovšem vysvětlení, že platí princip závazné „implementace“ smluv. Tím spíš pak těch asociačních dohod s EU, kvůli nimž teče dodnes i krev.

Komisař EU Dimitris Avramopoulos, mající v gesci i otázky migrace, hlásí, že běženců z Blízkého východu a Afriky přibylo letos už přes čtvrt miliónu. A tím víc i - „soudě už podle počtu aut, shořelých v Paříži“ – problémů, jež to s sebou nese. Ta vlna, místo aby ustala, sílí dál. „Kdo si je má vzít do péče? Ti snad, co Libyi a Irák rozbombardovali?“ Nic pro „civilizované země“. Tu si „však kdosi vzpomněl, že v NATO to chodí jako u tří mušketýrů: ´Jeden za všechny, všichni za jednoho!´“