Václav Havel zemřel před třemi roky a neměl nám to dělat. Nikoliv proto, že s ním by byla naše současná situace lepší, to by nedokázal. Máme se přesně tak, jak si zasloužíme, abychom se měli. Jeden člověk by to nezměnil. Nebyla by lepší ani „naše demokracie“ a dokonce ani úroveň toalet na benzínových pumpách. Ale po ony tři roky probíhá, někdy pod hladinou a jindy na povrchu, soustavný spor „o Havla“. Jako všechny zástupné spory má jednu chybu. Je to bitva o všem a o ničem. Takže marná ztráta času.

Do „haveliády“ si ztělesnili mnozí spor o podobu českého státu, jeho orientaci a nasměrování. Což ovšem tento spor nutně dělá statickou bitvou u Verdunu s množstvím padlých, ale bez vítěze. Pokud chci směřování země do budoucnosti opřít o glorifikaci nebo zatracení postavy z minulosti, nemohu se nikdy dobrat výsledku, který by stál za řeč. Nic totiž není absurdnější než válka o ikonu. Pro jednu stranu o ikonu odporu proti komunismu, boje za demokracii, vyvléknutí se z ruského chomoutu a návratu do Evropy. Pro stranu druhou o ztělesnění opilectví, sukničkářství, prodejnosti a oportunismu. Jenže Havel nebyl ani největším štěstím této země a ani jejím největším neštěstím. Postavit naší situaci takto může jenom nerozumný člověk.

Dochází až k absurdním situacím. Jedni dělají z Václava Havla člověka, který rozpačitě a vlastně nechtěně kývnul „národu“ na službu, o kterou příliš nestál.

Avšak obětavě nesl pochodeň demokracie bez ohledu na okopávače kotníků v souladu s tím, že celý život zasvětil boji za svobodu. Jiní mu přičítají ambicióznost, taktizování, farizejství, proradnost. Protože nevyhověl všem, tak je zrádce. Kamarádil se s Němci a prodal zemi kapitálu.