Alergici to jistě mají těžké a zcela nesporně jich přibývá. To je fakt, který nelze přehlédnout ani ho nechat jen tak. Jenže zatěžovat jakoukoliv prodejnu v zemi tím, aby u krabího salátu upozorňoval na fakt, že může obsahovat korýše, nebo u housky, že obsahuje lepek, to je prostě absurdní. Pokud je někdo alergický na oxid šiřičitý, asi si nedá bažanta na víně a vyhne se (jak šokující) i dvojce bílého k obědu. Udělá to, protože ví, jak se má chovat a co simůže dovolit.

Samozřejmě máme mít naprostý ohled na spoluobčany, kteří mají problém s alergiemi, ale je absurdní kvůli tomu zatěžovat tisíce a spíše vlastně desítky tisíc provozovatelů restaurací s tím, aby měli na pultech a jídelních lístcích vypsané, že to a to může obsahovat stopové prvky buráků (což je zvláště obvyklé u burákového másla). Ony jsou to totiž informace, které každý alergik zjišťuje prostým dotazem u obsluhy. Takže se například zeptá, jestli v té „číně“ nejsou buráky, jinými slovy zjistí, co „do toho vlastně dávají“. V podstatě to tak lidé řší - dejme tomu - stovky let. Mají od toho pusu a uši. Je fakt, že v řadě restaurací nebo spíše hospod působí obsluha téměř negramotným dojmem, ale pokud to tak je, asi tam nebudou stejně schopni poskytnout informaci ani písemně. Ostatně – rozumný člověk do takového podniku nejde, že?

Představa venkovského krámku s třiceti uzeninami, saláty či salámy a se štítky u každého „obsahuje lepek“ nebo „obsahuje vejce“ a s rybím salátem opentleným ujištěním, že „obsahuje ryby“, je vlastně roztomilá, protože to vypadá jako vtip. Tedy pokud by výsledným zjištěním u rybího salátu nakonec nebylo, že žádné ryby neobsahuje, ale to je přece jenom „za roh“. Alespoň u celerového salátu ale můžeme předpokládat, že tam ten celer bude, což je důvods si to přečíst na ceduli. Jenže pro onoho majitele krámku to znamená práci, náklady a řadu komplikací. Je to další regulace ztěžující podnikání. Tečka.