Jedna z brzd přerodu uhlíkové ekonomiky na nějaký jiný model je cena ropy. Je to v podstatě velmi jednoduché. Uvažovat o zásadních změnách systému při ceně 120 nebo 150 dolarů za barel ropy je něco jiného, než o tom stejném uvažovat při ceně 30 nebo 40 dolarů. Ekonomika (ve smyslu návratnosti investic) rozsáhlého přerodu se dostává naprosto do jiné úrovně. Další z mnoha krachů jednání hlavních producentů ropy o omezení těžby s cílem poslat ceny suroviny alespoň nějak výše ukazuje, že v tomto stavu světa to budou mít nepřátelé uhlíku o něco těžší.

Vynechejme otázku klimatických změn a víru v to, že skleníkové plyny nás dovedly ke globálnímu oteplování. Je to opravdu jenom víra. Možná pravdivá, možná nikoliv. Nicméně hospodářsky vzato by se podíl fosilních zdrojů na ekonomice světa daleko jednodušeji snižoval při „extrémní drahotě“ ropy. Při cenách někde na úrovni 30 nebo teď nejaktuálněji 45 dolarů to bude daleko složitější. A navíc několikanásobný krach jednání v Dauhá a na jiných místech naznačil, že významný převis nabídky fosilních paliv nad poptávkou bude trvat nejen letos, ale zřejmě i příští rok. A vzhledem k moderním technologiím a k tomu, že během posledních let byly do odvětví průzkumu a těžby investovány rekordní peníze, není důvod předpokládat, že by světu hrozil nedostatek ropy. Určitě to neplatí o několika následujících desetiletích.

Boj hlavních producentů ropy o místo na slunci je fascinujícím představením, do kterého pronikají mocenské ambice Saúdské Arábie, Íránu či Ruska, které se vzájemně snaží vytlačit alespoň z části trhu. I díky tomu jsou reálné ceny tak nízko, že to v podstatě odpovídá situaci někdy před ropnými šoky (nenechme se mýlit nominální výší, dolar začátku sedmdesátých let byl opravdu jiný dolar, než ten nynější). To má samozřejmě dobře známé dopady na ekonomickou stabilitu těchto zemí.