Euro má tuhý kořínek. Podstatně tužší, než by se zdálo z analýz analytiků.

Nepatřím k nadšencům, kteří by pro euro horovali a žádali jeho co nejrychlejší rozšíření do České republiky. Což ale neznamená, že občas nekroutím hlavou v němém úžasu nad některými argumenty kritiků. Protože část z nich je tak absurdní, že to snad ani nelze brát vážně.

První takový „argument“ je tvrzení, že euro je „čistě politický projekt bez ekonomického opodstatnění“. Kdyby skutečně byla společná měna čistě politický projekt, dávno by skončila v propadlišti dějin. Pokud by neměla jasný racionální a především ekonomický smysl, burzy by ji zničily. Trhy jsou nemilosrdné a kruté, zvláště pak k politickým projektům. Připadá mi nepochopitelné, že tento „politický“ argument používají mnohdy lidé jinak přísahající na volný trh.

Druhým podivuhodným tvrzením je teze, že nelze mít jednu měnu v různě vyvinutých zemích. Samozřejmě lze. Pro příklad. Když si na jeden konec žebříčku (na ten zadní konec) dáme takové státy USA, jako Mississippi či Jižní Karolínu, tak na konci druhém (tom předním) budeme mít Aljašku, Wyoming a Severní Dakotu. Všechny ty tři „přední“ státy mají hrubý domácí produkt na obyvatele více než dvojnásobný oproti jmenovaným státům „zadním“. V rámci eurozóny je rozdíl poněkud větší, nikoliv ale zásadně. A na okraj – mezi nejvyspělejšími a nejzaostalejšími regiony Ruské federace je rozdíl trojnásobný, při stejném srovnání v Číně pak čtyřnásobný. A přitom mají stejný jüan a stejný rubl.