Proto by neměla být stíhána ani komunistická poslankyně Marta Semelová a neměla by být stíhána dokonce ani za hlásání tak nehorázných nepravd, jaké vyslovila nedávno ve vysílání České televize o procesu s Miladou Horákovou. Ostatně tato žena neřekla podobné věci poprvé, její nostalgické vzpomínání na hodného Klementa Gottwalda a idylické časy Jáchymova jí zařadily mezi zkušené popírače stalinistických represí. Ve skutečnosti je Semelová ze stejného těsta, jako popírači holokaustu a ani lepší ani horší, prostě naprosto stejná. Mezi Ernstem Zündelem, Rogerem Garaudym, Davidem Irvingem a Martou Semelovou není žádný rozdíl. Snad jenom ten, že minimálně Garaudy byl a Irving je podstatně sečtělejší.

Přesto myšlenka není čin. Svoboda slova by měla platit i pro případy tak otřesné, jakým je tato poslankyně. Občanská práva jsou vzácná a křehká, svoboda slova je vyšší hodnota než to, jakým způsobem může slovo ranit.

Jinou věcí je, jak by se měl k této ženě chovat zbytek společnosti. Měli by si poslanci demokratických stran, když ji potkají v parlamentu, odplivnout nebo by ji měli pozdravit? To je totiž správná otázka – nikoliv to, zda zakázat nebo nezakázat komunistickou stranu, nebo zda soudit či nesoudit nějakého pomatence za popírání holokaustu potažmo stalinských represí. Neustálá diskuse o tom, jak a zda zatočit s komunistickou stranou stále více prozrazuje, čím vlastně tato diskuse od počátku je – totiž pouhou kouřovou clonou faktu, že jsme příliš nedůslední, líní a zbabělí na to, abychom lidem typu paní poslankyně Semelové dali najevo, že jejich názory je řadí mimo slušnou společnost.